|
 Po staletích věrné služby jsou strážci londýnského Toweru zvaní Yeoman Warders – častěji však hanlivě Beefeatři – živým inventářem populární pevnosti na břehu řeky Temže. Jejich funkce je dnes jen formální, nicméně stále velmi prestižní. Je symbolem oprávněné hrdosti, aristokratické vznešenosti a hluboké tradice, o kterou strážci v typických červenomodrých uniformách pečují s nebývalou úctou. Odhalit roušku tajemství a nahlédnout do jejich života, jenž se mimochodem příliš nezměnil od dob královny Viktorie, tak není vůbec snadné.
Prošedivělý muž v elegantní uniformě a zevnějškem anglického džentlmena měl z kamenného stupínku všechny posluchače pěkně srovnané jako kazatel své ovečky v kostele. Stál tam, rukou si občas projel pečlivě střižený fous a přitom spokojeně pozoroval, jak si lidé před ním snaží vydobýt nejlepší místo, aby jej dobře slyšeli.
Neil Smith není náboženský fanatik, ale jeden z Yeoman Warderů, mýty opředených strážců londýnského Toweru. Už třetí rok provádí turisty mezi mohutnými zdmi pevnosti, vypráví jim o její poutavé minulosti a svou gestikulací proměňuje monotónní prohlídku v nezapomenutelné divadlo. Když v jeho výkladu dojde na zdejší vězně a popravené, kdosi se se zájmem ptá, kde přesně byla popravena Anna Boleynová, manželka krále Jindřicha VIII. „Právě tady,“ ukazuje prstem na svůj krk Smith a skoro až s úlevou se sám zasměje. Vtipná poznámka opět zabrala.
Výsadní postavení jako odměna za služby
Strážci Toweru jsou pro pevnost charakteristickou postavou, patří k ní stejně jako Big Ben k samotnému Londýnu. Ani turistický průmysl je však nepřipravil o tradice. Stále bydlí i s rodinami uvnitř Toweru a každý den, už od 14. století, opakují tzv. Ceremony of the Keys, tedy slavnostní zamykání bran posledního ze tří královských hradů v Londýně. Kromě toho doprovází panovníka při jeho korunovaci i pohřbu a účastní se i řady dalších významných událostí.
Než ale získali tak výsadní postavení, muselo v Temži uplynout spousta vody. Koncem 11. století, kdy na okraji Londýna začala pozvolna vyrůstat nedobytná pevnost, se strážci starali jen o její bezpečnost. Jak rostl význam Toweru, v té době strategického centra království, rostla i funkce samotných strážců. Stali se hlídači korunovačních klenotů a byli osobně zodpovědní za uvězněné trestance – často vysoce postavené šlechtice, kteří se protivili panovníkovi. Každý strážce se staral o jednoho vězně, a pokud uprchl, byl za to přísně potrestán. Prestiž strážci získali až díky vévodovi Edwardu Seymourovi, jenž se za ně po propuštění z Toweru přimluvil u krále Eduarda VI. Ten je pak v roce 1550 povýšil na právoplatné členy své královské gardy. Jakoby si uvědomoval, že obávaná pevnost, kde se psala historie Anglie, potřebuje stejně respektované strážce se vším všudy.
Tisíce žadatelů a čekání na štěstí
Dnes své povinnosti plní v Toweru 36 strážců. Všechny spojuje dlouhá služba v britských armádních složkách, jenž je od roku 1826 podmínkou pro přijetí. Neil Smith strávil v armádě 24 let, účastnil se misí po celém světě, a služba v londýnském Toweru tak pro něj měla být završením jeho vojenské kariéry. Na seznamu žadatelů jsou však tisíce jmen a obvykle jen na jednoho z nich se usměje štěstí. Smith čekal dva roky, než se uvolnilo místo. Přijat byl v březnu 2000. Další dva roky pak trvalo jeho školení, aby mohl plnit roli průvodce po historické památce s tak pohnutou minulostí. „V mém životě se ten den všechno změnilo. Není to jen práce, je to doslova poslání,“ říká hrdě sympatický muž.
Zjišťuji, co musí zájemce umět a jaké předpoklady mít, aby měl šanci stát se jedním ze strážců s titulem Yeoman Warder. Neil Smith jen lakonicky mávne rukou a sarkasticky prohodí: „Stačí jen v mládí dobře střílet do nepřítele.“ Ve skutečnosti však každý z adeptů prochází náročnou zkouškou znalostí více než devět století dlouhé historie Toweru, stejně jako londýnští taxikáři musí znát i tu poslední uličku ve městě. Ten nejúspěšnější následně absolvuje dvouletý výcvik. Až pak pronese nový člen uvnitř Toweru, před svými kolegy a bez přístupu nepovolaných, slavností přísahu. „Byl to pro mě ten nejkrásnější okamžik,“ dodává Smith. Stejnou přísahu za zdmi londýnské pevnosti opakovali jeho předchůdci už od roku 1337. I z takových drobných detailů se skládá mozaika dlouhé tradice.
Díky tajemným rituálům a po staletí dodržovaným zvykům působí strážci Toweru téměř jako uzavřená sekta s vlastními pravidly. Žijí ve stínu legend a jejich soukromí a tradice chrání mohutné zdi pevnosti, které obvykle definitivně opouštějí až v 65 letech, kdy odcházejí do důchodu. V typické červenomodré uniformě, v níž strážce spatříte nejčastěji, navíc vypadají jako postavičky z nějakého historického románu. Aby ne, vždyť jim je věnovala královna Viktorie už v roce 1858. Uniforma pro slavnostní příležitosti, podstatně více zdobená, pochází dokonce z roku 1552. Někdy máte pocit, že se čas v Toweru skutečně zastavil. Píše se rok 2005 nebo právě ještě neznámý William Shakespeare o několik kilometrů proti proudu Temže uvádí svoje první hry? Vládne Británii královna Alžběta II. nebo obávaný Jindřich VIII.?
Úsměv a zdvořilost jsou základem
Vzrušující nahlédnutí do historie přilákalo do Toweru jen předloni 2,1 miliónů turistů. Fascinuje je možnost vidět originály korunovačních klenotů a rozsáhlou expozici zbraní a brnění ve White Toweru, nejstarší části pevnosti. Zpravidla nevynechají ani prohlídku se strážcem, která u vstupu do Toweru začíná každou půlhodinu. Každý ze strážců provádí turisty zhruba třikrát každý čtvrtý či pátý den. „Někdy je to náročné, záleží na počtu lidí, rozjívených dětí a počasí. Ale musím se přizpůsobit všem podmínkám,“ míní Neil Smith.
Vykládá o Vilému Dobyvateli, který Tower nechal vybudovat, o králích a královnách, jenž se v proudu dějin v Toweru střídali. Vypráví také o zdejších vězních, třech popravených manželkách Jindřicha VIII. a o tom, jak se zde v roce 1941 definitivně skončilo s popravami. Nechává se fotit a přitom se ještě stačí zeptat, odkud jste do Londýna přijeli. „Z České republiky? Jsem rád, že jste tady!“ říká zdvořile a přitom se neustále usmívá.
Usměv mají strážci zřejmě v popisu práce. Působí sice trochu „průvodcovsky“, ale co – právě díky zdvořilosti a srdečnosti těchto džentlmenů se mnoho turistů do Toweru vrací. Z tváře strážců zmizí úsměv snad jedině v případě, že je oslovíte hanlivou přezdívkou Beefeater. Ačkoliv se dnes toto oslovení stalo nejpoužívanějším a nápis Beefeater zdobí i láhev známého anglického ginu, nikdo spolehlivě neví, kdy a jak vzniklo. Pravděpodobně tak spílali strážcům obyvatelé Londýna, kteří trpěli hladem, zatímco hlídači Toweru každý den spořádali ohromné množství masa.
Ještě na jednu věc jsou slavní strážci v Toweru náležitě hrdí: na malé hejno krkavců, o které zde pečují. Zdánlivě banální snaha chránit několik opeřenců, jenž většina návštěvníků mylně považuje za havrany, má, jak je ostatně v Anglii obvyklé, hlubší smysl. Více než devět století obchází Tower legenda, která praví, že když krkavci opustí Tower, celé království se zhroutí. Angličané takové tajemné a konspirační teorie milují. Dodnes od strážců uslyšíte, že když bylo Británii po druhé světové válce nejhůře, ztenčila se populace zdejších krkavců na jediného jedince. Osud celého království tehdy ležel na křídlech jednoho velkého ptáka. Budoucnost je ale zajištěna – krkavcům je údajně průběžně přistřihováno jedno křídlo, aby tak snadno z pevnosti nezmizeli. U samotných strážců je to však jednodušší, v Toweru je drží tradice s kořeny zapuštěnými pořádně hluboko.
|
