|
 Když před třemi lety ničivá vichřice změnila Vysoké Tatry, turisté ze slovenských hor nezmizeli – jen se posunuli o něco západněji a začali objevovat krásu Roháčů. Návštěvníci sem jezdili už před tím, ale nechávali si to pro sebe, aby si i příště mohli užívat vzácnou samotu. Kouzlo Roháčů je totiž mocné: nadosah tady máte dvoutisícové vrcholy, plesa, vodopády i adrenalinové stezky po hřebeni.
Meteorologické stanice po celém Slovensku se tou dobou předháněly v tom, kde dříve padne teplotní rekord. V horách mělo být zhruba o deset stupňů méně, ale mezi kopci Roháčů to vůbec nebylo poznat. Turisté při pohledu na spálená ramena sykali bolestí, jenže slunce bylo neúprosné a tady u Roháčských ples už dávno žádný stín nebyl. Někteří stoupali po úzkém chodníku dokonce jen v lehkých botách, vhodných leda tak na pláž, a jejich tempo určoval proud lidských nohou před a za nimi. Měli jsme pocit, že všichni návštěvníci Roháčů se ten den vydali kolem ples.
O den později ve Spálené dolině to bylo jiné. Náročnou cestou do Baníkovského sedla jsme potkali jen pár lidí, jinak jsme byli na majestátnou krásu Roháčů úplně sami. Na Baníkovu jsem pak viděl muže, který se nechal jednou vyfotit a hned zase pokračoval dál. Měl před sebou nejnáročnější část cesty po hřebeni, která by bez jistících řetězů nebyla schůdná, a on věděl, že nemůže příliš otálet. Za další tři hodiny jsme se znovu viděli dole pod kopci. Byl na sebe hrdý. „Bylo to krásné, ale na několika místech jsem měl docela co dělat,“ přiznal se mi. Během dvou dnů jsem poznal, že Roháče umějí naplnit sny jak nenáročných turistů, tak zkušených horalů toužících po adrenalinových zážitcích.
Bez chat, lanovek i komerce
Roháče najdete na severu Slovenska, v sousedství populárnějších Vysokých Tater. Jsou součástí Západních Tater, ale návštěvníci obvykle považují Roháče a Západní Tatry za totéž. Většina jejich vrcholů přesahuje výšku 2000 metrů nad mořem, ten nejvyšší, Baníkov, o 178 metrů. Působení zemských tlaků a ledovce tady hlavní hřeben vymodelovalo tak šikovně, že všechny kopce a další atraktivní místa „nahustilo“ na malý prostor. Za týden toho tady uvidíte tolik, co ve Vysokých Tatrách za čtrnáct dní a ještě nebudete mít pocit, že vám něco uteklo.
„Naši návštěvníci si kompaktnost Roháčů pochvalují. Na malém území tady najdou úplně vše. Vezměte si třeba naučný chodník kolem ples. Za pět hodin vidíte čtyři plesa, nejvyšší vodopád a krásná panoramata. Každý rok tudy chodíme s rodinou a ještě se nám to neomrzelo,“ ukazuje mi prstem na mapě Daniela Michalcová z informačního střediska Tatranského národního parku (TANAP).
Roháče mají ještě jedno velké lákadlo. Ani po mnoha letech nebyly poznamenané masovým turismem. Nejsou tady žádné lanovky a v blízkosti hor stojí pouze legendární chata Zverovka a dva tři nově postavené hotely nebo penziony. Ubytování je tady ale poměrně drahé a v sezoně tady bývá plno, takže většina turistů stejně volí ubytování v nedalekém Zuberci, ačkoliv každé ráno musejí k horám popojet několik kilometrů autem nebo autobusem.
Příroda je tady stále na prvním místě a turista smí jen tiše přihlížet. V Roháčích to platí všude. Proto vás dnes autobus vyloží na Zverovce a vy musíte pokaždé vyšlapat ještě čtyři kilometry po rozpálené asfaltce, než se ocitnete pod kopci. Dřív autobus vyvezl návštěvníky až nahoru, ale už od roku 1988 je silnice z důvodu ochrany přírody zavřená. Každý by si sice radši síly ušetřil na lákavější úseky, ale nic s tím neuděláte. Stejně tak se vysoko v horách můžete při nedostatku tekutin spolehnout pouze na prameny a potůčky – žádné vysokohorské chaty jako ve Vysokých Tatrách tady nenajdete.
Ta poslední stojí přímo v srdci Roháčů, u Ťatliakova plieska. Vlastně stála. Původní Ťatliakovu chatu nejdříve na konci druhé světové války vypálili němečtí vojáci, pak byla znovu postavena, jenže v roce 1963 vyhořela podruhé a kdysi honosnou chatu dnes připomínají už jen zašlé fotografie. Na jejím místě však nyní funguje Bufet pri Ťatliakovu jezeru, který se má brzy rozšířit na malou chatu s ubytovací kapacitou patnácti lůžek.
„Ťatliačka“, jak místní tomuto místu říkají, sice právě připomínala spíš staveniště, ale i tak tady panoval čilý turistický ruch. Sbíhá se tady několik cest a místní bufet je pro hodně výletníků skutečnou záchranou.
Cesty až na skalnaté štíty
Halušky, pivo, klobása, minerální voda. Katarina Stašáková si v okénku bufetu příliš neodpočine. Nápor turistů je navzdory tropickým horkům obrovský. Katarina právě odmaturovala a léto znovu tráví na brigádě na horách. Už druhý rok. „Dřív tady bývalo hodně starších turistů, ale teď výrazně přibylo těch mladších. Mám pocit, že už jen ten poměr vyrovnaný,“ hodnotí nárůst turistů.
Jejich počet se v Roháčích zvyšuje rok od roku. Potvrdí vám to tady každý, a pokud ne, poznáte to podle čilého stavebního ruchu v Zuberci, kde stále přibývají nové penziony. Nová místa nejrychleji zaplňují Češi, kteří sice po revoluci dali přednost Alpám, ale v posledních letech se sem začali znovu vracet. Čechům teď v počtu návštěvníkům patří první místo, druzí jsou Slováci a třetí Poláci. „Hlavní nárůst přišel po vichřici ve Vysokých Tatrách v roce 2004. Tehdy sem poprvé zabloudili i lidé, kteří roky jezdili pouze tam, a najednou objevili nepoznaný kout a zjistili, že i v Roháčích je krásně. Možná právě kvůli vichřici u nás neustále turisté přibývají,“ přemýšlí pracovnice TANAPu.
Roháče jsou sice oproti Vysokým Tatrám průměrně o tři sta metrů nižší, ale na rozdíl od nich mají mnohem přístupnější nejvyšší vrcholy. Zatímco ve Vysokých Tatrách většinu tůr absolvujete pod kopci a při zdolávání těch nejvyšších se bez horského vůdce neobejdete, v Roháčích si ani nestačíte uvědomit obrovské převýšení a už budete stoupat nad 2100 metrů.
Relativně snadno se tady můžete pohybovat v úctyhodných výškách a do okolí se rozhlížet přímo z nejvyššího hřebene. Nepotřebujete horského vůdce a vystačíte si s přirozenou lidskou opatrností. Většina turistických okruhů vám stejně nedá na vybranou – jen málokterý vás nezavede na žádný vrchol. Zážitky budete mít o to větší. Dokonce i při cestě po naučné trase kolem Roháčských ples, která je považovaná za tu lehčí, nenápadně vyšplháte až do výšky 1719 metrů a při cestě od Zverovky překonáte převýšení přes sedm set metrů.
Daní za vysokohorské zážitky je v Roháčích námaha. Pěší turistika je tady především kvůli obrovským převýšením fyzicky náročná, a nic na tom nemění ani pečlivě udržované chodníky. Když stojíte ráno na začátku Smutné nebo Spálené doliny, je vám hned jasné, že poprvé si ten den vydechnete, až vylezete do sedla na jejich konci. A nenechte se zmást nižší výškou některých vrcholů. Sedlo pod Osobitou, jejíž vrchol je kvůli ochraně přírody už přes dvacet let uzavřený, leží sice jen ve výšce 1521 metrů, jenže výstup sem je téměř stejně namáhavý jako na Baníkov. Cesta do sedla se nezdržuje žádnými serpentýnami a několik kilometrů nekompromisně šplhá kolmo svahem vzhůru.
Stojí to ale zato. Jen si představte ty scenérie. Šli jsme Látanou Dolinou, byl to náš první den v Roháčích a my se vydali cestou, která trpělivost každého napíná k prasknutí. Nejprve se před námi objevila severní stěna Rákoně, ale to hlavní jsme stále ještě neviděli. Teprve až nahoře v sedle Zábrať jsme poprvé uviděli hlavní hřeben Roháčů. V hloubce pod námi začínala Smutná dolina a kolem nás se hrdě tyčily všechny nejznámější vrcholy. Ostrý Roháč, Plačlivé, Tri Kopy, Baníkov, Pachoľa.
Stoupali jsme dál a pořád jsme je měli před sebou. Cestou na Rákoň nám podkluzovali boty na prašné cestě, která se tady neustále rozšiřuje, protože si každý pomáhá tím, že šlape raději po trávě vedle cesty. Ta proto dnes vypadá jako vysokohorská dálnice – široká, žádná zatáčka a z vrcholu Rákoně ji můžete zřetelně sledovat až na sousední Volovec.
Stáli jsme na jeho vrcholu, pozorovali hemžení polských turistů, kterým Volovec patří stejně jako Slovákům, a v euforii z toho, že jsme vyšplhali až sem, nad hranici dvou tisíc metrů, bychom snad pokračovali ještě dál a přes Ostrý Roháč chtěli přejít celý hřeben. Jenže za Volovcem už začínají exponovaná místa, kde musíte desítky metrů pečlivě našlapovat podél řetězů. Pro toho, kdo trpí závratěmi, se taková cesta může rázem proměnit v hazard s vlastním životem. „Občas se snažím některým turistům jejich plán rozmluvit. Říkám jim, že přechod hřebene není tůra na půl dne. Vždy se také koukám na jejich obuv,“ říká Michalcová.
Turisté znamenají riziko
Roháče umějí být také zrádné a nebezpečné, ačkoliv se to při pohledu na obtížnost turistických cest možná nezdá. A nemusí být ani bouřka, mlha nebo silný vítr. Při přechodu Baníkova, Trech Kop nebo Ostrého Roháče stačí jedno uklouznutí a stovky metrů dlouhý pád do hlubiny pod vámi bude tím úplně posledním. Největší neštěstí poslední doby se tady přitom nestalo v létě, ale paradoxně v zimě, kdy jsou celé hory uzavřené. Před třemi lety na Silvestra se skupina osmi českých turistů rozhodla stanovat ve Spáleném žlabu, jen kousek od Zverovky v místech, kde se normálně lyžuje. Jenže tehdy byl vyhlášen třetí stupeň lavinového nebezpečí a lavina ten den skutečně i spadla. Zasypala všech osm turistů. Přežil pouze jediný.
Nedodržování pravidel může přinést v kombinaci s rychlým nárůstem přijíždějících turistů nebezpečí i roháčské přírodě. Kamzík vrchovský tatranský už kvůli návštěvníkům musel změnit své návyky, i když jeho počet v Roháčích podle Michalcové v posledních letech neklesá. Setkat se tady s ním a dalšími vzácnými zvířaty je ale už teď téměř nemožné. Musíte se buď do hor vypravit před svítáním, nebo mít velké štěstí. Když nám cesta Smutnou dolinou do Smutného sedla připravila setkání se svištěm, byl to ten druhý případ. Zahlédli jsme ho uprostřed kamenité suti. Ležel na nejvyšším kameni, vyhříval se na slunci a vše kolem pozoroval tak, jakoby mu celá dolina patřila. Jakmile jsem se k němu chtěl o pár kroků přiblížit, hbitě seskočil a najednou byl pryč.
Bylo to upozornění, že příroda je na rozdíl od zdejších kopců opravdu křehká. Uvědomil jsem si, že krása Roháčů není dostupná každému a že se tady ještě všechno řídí podle přírody, nikoliv podle člověka.
|
