|
 Atmosféra dublinských pubů je stejná jako povaha těch, kdo ji utváří: přátelská a příjemně nakažlivá. Tajemství hospod a barů, které se staly symbolem irské metropole, proto objevují každý rok milióny turistů. Už méně se však zajímají o stopy spisovatelských velikánů, kteří se postarali o unikátní literární atmosféru Dublinu. Najít rovnováhu mezi slavnou literární tradicí a uspěchanou dobou proto není v Dublinu rozhodně jednoduché.
V obchodě se suvenýry visí tričko s výmluvný nápisem „Přežil jsem noc v Dublinu“ a hned vedle podobné, na kterém stojí: „Dublin, pijácké centrum světa“. Kupte si obě a třetí dostanete zdarma!
Doby, kdy turisty do Dublinu lákaly irské legendy a pohádkový leprechaun, zelený skřítek s hrncem zlata, jsou nenávratně minulostí. Dnešní Dublin proslavilo spíše tmavé pivo, whiskey a tradiční irský pub, jehož popularita roste úměrně s přílivem návštěvníků. Pak je tu ještě druhá, méně nápadná tvář irské metropole, kterou představuje bohatá literární tradice. Nejde o protiklad, vždyť všudypřítomné puby tvoří po staletí centrum irské kultury.
S literaturou a alkoholem je to v Dublinu stejné jako s dalšími zdánlivými protiklady. Trinity College, nejslavnější univerzita v katolickém Irsku, byla donedávna striktně protestantská, vedle nablýskaného Mezinárodního finančního centra zase Dubliňané postavili památník obětem zdrcujícího hladomoru. Jakoby by vás tím při procházce dublinskými ulicemi neustále nutili přemýšlet o složité irské historii. V době, kdy Dublin bojuje s nálepkou města alkoholové neřesti, jsou ale slavní spisovatelé spojeni s národní vášní více, než by si mnozí Irové přáli.
„Lidé teď mají hodně peněz a mladí lidé můžou více pít. Vymklo se to kontrole. To je jedna z negativních stránek Dublinu,“ přiznává Tom McKinnarney, který odpočívá na nábřeží řeky Liffey, jen kousek od vyhlášené čtvrti Temple Bar. Stačí přejít po Ha’penny Bridge a ocitnete se v bizarním světě úzkých uliček plných rozmanitých hospůdek a barů, který každý večer po setmění nabízí odpověď na otázku, proč jsou Irové třetí na světě ve spotřebě alkoholu.
Do míst dnešního Temple Baru se ještě v 18. století stahovala dublinská spodina. Pak ale charakter čtvrti změnili drobní podnikatelé a obchodníci, kteří Temple Baru přinesli jeho dnešní bohémskou atmosféru. Spisovatel Donleavy jednou prohlásil, že v Dublinu nejste nikdy více než dvacet kroků od pinty piva. V Temple Baru je sice ukryta jen část z téměř osmi set dublinských pubů, nikde jinde ale nezní jeho výrok tak trefně jako tady. Pro turisty, kterých do Dublinu každý rok zavítá přes tři miliony, je Temple Bar stejnou povinností jako návštěva Trinity College, St Patrick’s Cathedral a procházka kolem luxusních výloh na Grafton Street. Jakoby výlet do Dublinu nebyl bez pinty piva v irském pubu úplný.
Slavná literární tradice
Zatímco se Dublin otevírá světu, začíná zmínka o večeru stráveném v hospodě vyvolávat rozpaky. Dubliňané si uvědomují, že reputace města, kam se turisté z celé Evropy jezdí pouze opít, není pro historický Dublin vhodná. Raději a s patřičnou pýchou proto vyprávějí o irské literatuře. Dublin stejně jako pivo Guinness po celém světě proslavili spisovatelé James Joyce, Oscar Wilde, George Bernard Shaw či Samuel Beckett. Dubliňští rodáci, kterým byl věčně zelený ostrov příliš těsný. Jejich vztah k Irsku byl často problematický, přesto v myslích Irů zůstávají národními hrdiny, kteří v době britské nadvlády pomáhali budovat identitu těžce zkoušeného národa.
Abych pochopil jejich význam pro Dublin, mířím po rušné O’Connell Street k Writer’s Museum, spisovatelskému muzeu, kde se v honosných útrobách georgiánského domu z 19. století zhmotnila dva tisíce let dlouhá historie irské literatury. Je až neuvěřitelné, že tak malý národ dal světu tolik uznávaných spisovatelů a básníků, z nichž čtyři jsou nositeli Nobelovy ceny. „V Irsku vždy byla silná tradice vypravěčů, kteří během velmi dlouhé doby rozvíjeli svůj osobitý styl vyprávění. Svou roli také sehrála jistá izolovanost Irska,“ vysvětluje původ výjimečnosti irské literatury Robert Nicholson. V muzeu nenajdete na historii irské literatury povolanější osobu. I vzhledem tento drobný usměvavý muž s kulatými brýlemi přesně zapadá do doby, kdy Irům ještě vládl britský panovník.
„Hodně našich návštěvníků je překvapeno zjištěním, že Wilde, Shaw nebo Bram Stoker byli Irové. Nedivím se, hodně z nich odešlo do zahraničí, kde jsou nyní známější než v Irsku,“ dodává s úsměvem Nicholson, který je zřejmě největším odborníkem na dílo Jamese Joyce.
James Joyce
Životní příběh Jamese Joyce, nejslavnějšího dublinského rodáka, je také plný zvratů a příkoří, která jsou pro irskou literaturu typická. Joyce se narodil v roce 1882 a jeho dětství poznamenalo neustálé stěhování napříč Dublinem. Definitivně opustil Irsko ve svých dvaadvaceti letech, aby unikl sporům s katolickou církví. Přestože se do Dublinu vrátil už jen během tří krátkých návštěv a nikdy jej neviděl po roce 1912, na milované město nezanevřel. Dublinu vzdal hold tím, že do jeho prostředí zasadil děj téměř všech svých románů. Ve svém nejslavnějším díle Odysseus pak popsal Dublin ze začátku 20. století tak věrně, že by se podle něj s nadsázkou dalo v případě požáru celé město znovu vybudovat.
„Joyce definitivně umístil Dublin na mapu světové literatury a prezentoval jej světu. V jeho díle je jako Jeruzalém v Bibli. Místo, kde ožívá plno mýtů, místo, které z Joyceho pera vypadá neuvěřitelně, a přece existuje,“ říká Nicholson. Když v té době už silně krátkozraký Joyce putoval se svým hrdinou Leopoldem Bloomem dublinskými ulicemi, musel si přitom v zahraničním exilu vystačit jen se vzpomínkami a neaktuální mapou Dublinu z roku 1900. „Byl skvělý pozorovatel a dokázal dobře odhadnout, jak se věci vyvinou. Nevyhnul se sice několika chybám, ale vzhledem k tomu, že v jeho románech je milión míst z Dublinu, není to tak špatné skóre,“ připomíná.
Joyce se však během svého života uznání nedočkal. Pohřben je v Londýně, kam si také až do 60. let minulého století museli Irové jezdit pro Odyssea. V puritánském Irsku byl považován za pornografickou literaturu a dlouho nemohl vyjít. Ani dnes, kdy na výtisk Joycova románu narazíte téměř na každém rohu, si mnoho Irů cestu ke slavnému krajanovi stále nenašlo. Kvůli náročnosti jeho nejznámějšího románu jej mnozí nechápou a s úšklebkem o něm tvrdí, že byl buď dyslektik, nebo psal albánsky.
Pro turisty ale Joyce zůstává geniálním umělcem. Už od roku 1954 se vždy 16. června slaví Bloomsday, den, kdy se po stopách Leopolda Blooma vydávají desetitisíce lidí. Jejich tradiční zastávkou je hospoda Davy Byrne’s na Duke Street, kde Bloom poobědval sendvič s gorgonzolou a burgundské víno. Bloomovu pouť Dublinem připomíná také čtrnáct bronzových plaket na místech, kde se Joycův hrdina zastavil.
Christian Jungersen
Dublin sice těží z popularity nežijících spisovatelů, ale zároveň investuje do své budoucnosti tím, že se snaží přilákat současné umělce. Jednou z výhod, které na spisovatele, malíře a sochaře v celém Irsku čekají, je osvobození od daně z příjmu. Podle statistických údajů tento systém využívá zhruba 400 tisíc umělců, z nichž více než polovina jsou cizinci.
Za jedním z nich se musím vydat na jih Dublinu do klidné čtvrti Rathmines. Dán Christian Jungersen přijel do Irska před půl rokem, když mu v Dánsku vyšel druhý román, který z tichého čtyřicátníka definitivně učinil uznávaného spisovatele a známou osobu. „Život v Dublinu mi umožnil vidět Dánsko a dánskou kulturu z jiné perspektivy, odlišnýma očima,“ vypráví Christian Jungersen o inspiraci, kterou našel v Dublinu.
Zálibu v husté pěně irského piva však nenašel. „Irové mají k alkoholu skutečně zvláštní vztah. Jsou dokonce hrdí, že pití piva je základ jejich kultury,“ kroutí hlavou dánský spisovatel, který se na první pohled vymyká stereotypní představě věčně vrávorajícího seveřana.
Význam pubů pro Iry
Posezení u sklenice piva je přitom pro Iry zcela běžnou záležitostí, v minulosti do hospody chodily dokonce celé rodiny s dětmi. Pivo a pub navíc sehrály klíčovou roli při rozvoji irské literatury, jejich silné spojení je patrné dodnes. „Pub je pro Iry společenským centrem a místem, kde si vyměňují názory. Pomohl rozvíjet vypravěčský styl. Proto je pro irskou literaturu tak důležitý,“ vysvětluje Robert Nicholson pozitivní dopady irského stylu života. Těmi negativními jsou pak řady alkoholiků, ke kterým ostatně patřil i James
Joyce.
Pub má jednoduše v životě každého Ira vyhrazeno zvláštní místo. Je něčím více než obyčejnou hospodou a nálevnou. Svou nezaměnitelnou atmosféru a pohostinnost si irské puby udržují už od 18. století, kdy se pivo v Dublinu vařilo v každém třetím domě. Přestože Irové v pubech stále zpívají, vyprávějí hrdinské příběhy a občas vyběhnou ven, aby si zakouřili, mnohé se v nich změnilo. „Puby byly dřív menší a se spoustou místních hostů. Hodně z nich bylo také vyhrazeno jen mužům. Dnes jsou velké a fungují spíše jako restaurace,“ stěžuje si McKinnarney, podle kterého lze původní atmosférou pubů okusit dnes už jen mimo Dublin.
Překotné změny
Změny se nedotkly jen hospod. Když James Joyce opouštěl v létě roku 1904 Irsko, byl Dublin malým a bezvýznamným městem. O sto let později z ušmudlaného města roste pod koly všudypřítomných bagrů dynamické a pulzující velkoměsto. Nevzhledná a odpuzující zákoutí nahrazují moderní budovy a zásadní rekonstrukce se po čtyřiceti letech dočkala také tepna Dublinu O’Connell Street. Dublin je už teď sedmým nejdražším městem Evropy a ceny nemovitostí nadále stoupají, jakoby měly brzy dostihnout i vrchol sto dvacet metrů vysokého monumentu Spire, který symbolizuje rozmach Irska v posledních letech.
Daň za ekonomický boom bývá často příliš vysoká. Dublin postupně ztrácí atraktivní literární atmosféru, z původní každodennosti se stává pouhá iluze. „Ano, starý Dublin je pryč. I dnes ale můžete cítit zdejší zvláštní atmosféru, jen to chce větší představivost,“ připouští Robert Nicholson. Jedním z málo poznamenaných míst je náměstí Merrion Square s původní zástavbou georgiánských domů, krásným parkem a sochou líně se válejícího Oscar Wilda v jeho rohu.
Jinak z mapy Dublinu zmizelo v průběhu minulého století už hodně míst spojených s irskou literaturou. Pryč jsou některé puby, které Joyce zmiňuje ve svém Odysseovi, a místo domu v Eccles Street, kde žil románový Leopold Bloom, vyrostla v roce 1982 nemocnice. Zachránit půvabný charakter Dublinu, který se často v alkoholovém odéru vytrácí, je pro jeho obyvatele ten nejdůležitější úkol. „Snad se pak najde někdo další, kdo bude psát také o současném Dublinu,“ doufá Nicholson.
|
