|
 Vybrat ze zhruba dvou tisícovek řeckých ostrovů ten nejpůvabnější dost dobře nejde. Díky svým plážím, zařazovaným řeckou centrálou cestovního ruchu na seznam nejkrásnějších v zemi, si však Lefkada určitě zaslouží postoupit do finále. Říká se, že první dojem je nejdůležitější, ale v případě ostrova Lefkada (Lefkas) bude lepší na toto tvrzení zapomenout.
Stejnojmenné hlavní město, kterým na ostrov vstoupí každý, kdo přijíždí z letiště v Preveze nebo z přístavu v Igoumenitse, totiž na první pohled nepůsobí příliš uklidňujícím pocitem. Mísí se tady různé architektonické styly coby pozůstatek dob, kdy si Lefkadu jako horký brambor přehazovali Francouzi, Turci a Angličané. Bydlí zde asi třetina všech obyvatel ostrova a život je tu stejně hektický a doprava chaotická jako v mnoha jiných středomořských metropolích.
Písek zamilovaných
Jenže čtvrtý největší ostrov (asi 305 km2) z Jónských ostrovů je jiný. Není bezduchým a unifikovaným místem, kam zhýčkaní turisté jezdí jen odpočívat. Dává jim možnost vybrat si, jestli svůj čas stráví u moře nebo se sami, na vlastní pěst, vydají za dalšími zážitky.
Ostatně, jak by také mohl být obyčejný ostrov, který ve skutečnosti ani ostrovem není?
Abyste správně rozuměli, Lefkada je technicky vzato poloostrov, jenže od chvíle, kdy staří Korinťané prokopali úzký pruh pevniny, se o ní mluví jako o ostrově. S pevninou ji spojuje hráz se sklopným mostem. A zdejší obyvatelé teď lákají turisty na to, že Lefkada je nejlépe dostupným ostrovem v Jónském moři.
Stačí nechat hlavní město za sebou, vydat se třeba na západ a hned pochopíte, proč začíná být Lefkada tak populární. Její největší poklad tvoří krásná a relativně nepoškozená příroda: neustále zelené vnitrozemí plné olivovníků, cypřišů, akácií a pinií, bílé útesy a úchvatné pláže s tyrkysovou vodou.
Jen pojmenovaných pláží má ostrov pětačtyřicet a každá je jiná. Na Egremni vede jediná cesta po 350 schodech vybudovaných ve strmém útesu. Porto Katsiki je tak populární, že nesmí chybět na žádném pohledu. Jemný písek na pláži Milos prý zase patří zamilovaným. A Gialos je tak dlouhá, že při troše štěstí můžete mít pro sebe i několik kilometrů písčitého pobřeží.
Pokud by Lefkada byla jedna rovina, dalo by se pravděpodobně z jednoho jejího konce dohlédnout na druhý, jak je malá. Jenže ona je zároveň i neobyčejně hornatá, takže procestovat ji zabere hodně času a nikdy to nebude nudné.
Západní pobřeží zůstalo téměř neobydlené a najdete tu nejkrásnější pláže. Jižní část ostrova a městečko Vasiliki jsou nejoblíbenější mezi surfaři. A východ nejlépe charakterizují hotely v Nidri (Nydri), jediném větším letovisku na ostrově. Všude mezi tím leží vysoké hory se spoustou zapomenutých vesniček.
Domy musí být ze dřeva
To všechno si kdysi zamiloval i řecký rejdař a obchodník Aristotelis Onassis (1906 - 1975). Chtěl zachovat Lefkadu nezkaženou, a proto využil svého vlivu, aby zabránil rozvoji turistického ruchu na ostrově. Dokonce koupil ostrov Scorpios v zálivu u Nidri, a Lefkadu tak měl neustále pod dozorem.
Kapitáni výletních lodí teď cestou kolem Scorpia upozorňují na soukromou tavernu, v níž Onassis rád jedl, romantické molo, po kterém spolu s magnátem v roce 1968 kráčela k oltáři Jacqueline Kennedyová, a vilu ukrytou mezi palmami, jež patřila právě jí. Díky péči pětadvaceti stálých zaměstnanců to tady vypadá i více než třicet let po Onassisově smrti tak, jako by se měl každou chvíli vrátit.
Obyvatelé Lefkady proto tiše vyčítají Onassisově vnučce Athině, že na ostrov příliš nejezdí, a dál na "svého" miliardáře nedají dopustit. Z vděčnosti dokonce Onassisovi postavili na přístavní promenádě v Nidri šviháckou sochu. Kráčí tam se sakem přehozeným přes rameno a možná přemýšlí nad tím paradoxem - on, velký odpůrce turistů, na místě, kde je dnes jejich koncentrace jasně největší.
Ostrov se po Onassisově smrti začal měnit a v poslední době se tak děje ještě rychleji. Štěrkové cesty dostávají asfaltový povrch, stáda polodivokých koz už nezastavují dopravu jako kdysi a některé stařenky se naučily slušně vydělávat na tom, že si je projíždějící turisté fotí. Přesto si Lefkada stále uchovává svoji tvář.
"Většina lidí tady už žije jen z turismu, ale spoustu z nich stále ještě živí olivovníky nebo rybolov," říká pan Kostas, který vlastní populární tavernu Poseidon v malé vesnici Agios Nikitas na severozápadě ostrova. Kvůli turistům se už dokonce naučil i pár slovíček česky. V sezoně bývá od rána do večera v restauraci, ale přes zimu otevře vždy jen na pár dní. To je pak majitelem, kuchařem a číšníkem v jedné osobě. "V zimě se tady žije těžce, ale ten klid je nádherný," pochvaluje si.
Když i poslední turisté sbalí kufry a sezona se stane minulostí, zůstane v Agios Nikitas pouze osmnáct stálých obyvatel. Původně rybářská osada je příkladem letoviska, které přijímá návštěvníky s otevřenou náručí, ale nepodbízí se jim. "Agios Nikitas se mění, pořád však není zkažený. Hodně tady na to dbáme. Při stavbě domů nepoužíváme železo, ale pouze dřevo, a stále jsou povoleny pouze čtyři barvy, přičemž střechy musí zůstat bílé," vysvětluje Kostas.
Tradice ukryté v horách
Za skutečnou Lefkadou, tak jak ji znal Onassis, však stejně musíte dál do vnitrozemí. Pryč od zahraničních návštěvníků, vysoko do hor, které se tady šplhají nad tisíc metrů (nejvyšší vrchol Stavrota měří 1158 m). Třeba do horské vesnice Karya, jež leží na půl cesty mezi Agios Nikitas a Nidri.
Krkolomnými serpentinami se sem nechce trmácet většině turistů, natož pak pokroku a modernizaci. Místní obyvatelé se proto dál živí tradičním zemědělstvím a výrobou charakteristických, ručně tkaných koberců. Staří vesničané tady odpočívají na návsi pod košatými platany, popíjejí kávu, rozumují a sledují, jak kolem nich čas pomalu plyne.
Sedíme vedle nich a děláme to samé, protože ta ospalá atmosféra rychle nakazí každého. Objednali jsme si gyros, ale nemluvný hospodský jen ukázal na hodinky a my pochopili, že je ještě příliš brzy. Co naplat, usrkávali jsme alespoň frappé, a když jsme chtěli zaplatit, opakovala se podobná scéna. Stařík opět bez jediného slova pouze vztyčil dva prsty - dělá to dvě eura. Tady se jinak než řecky nedomluvíte.
Lákání vínem
Jenže smysly každého návštěvníka se rychle nasytí, a pokud má Lefkada uspět v konkurenci dalších řeckých ostrovů a zároveň si uchovat svou sympatickou tvář, musí umět nabídnout i něco víc než jen krásné pláže a milé domorodce. Tím spíš, že si tu příliš neužijete historických památek. Žádné apollónské Delfy, athénská Akropole, památky minojské nebo mykénské kultury. Nic z toho zde nenajdete.
Místní si to dobře uvědomují, a možná právě proto se snaží vrátit lesk zdejšímu vinařství. Ačkoliv řecká vína jsou známá, málokdo by tušil, že na révu vinnou narazí i tady. Na ostrov ji na konci 17. století dovezli Benátčané a dnes se tu pěstují dvě odrůdy: Vertzami a Vardea.
Z první se vyrábějí červená vína, z druhé bílá. "Vertzami se pěstuje hlavně na západě a jihu ostrova, ale na malých vinicích se s touto odrůdou můžete setkat téměř po celé Lefkadě," vysvětluje průvodkyně Anna, která pracuje v nově vybudované expozici jednoho z vinařství. To obhospodařuje 80 akrů vinic a ročně vyrobí 60 tisíc lahví vína. Většinou červeného, zatímco bílého je pouze pět procent. "Vardea se totiž pěstuje jen na omezené ploše kolem Vasiliki. Tato odrůda je pro Lefkadu typická, nikde jinde se s ní nesetkáte," upozorňuje Anna, když nás zve na ochutnávku místní produkce.
Proč ne. Říká se, že ve víně je ukryto slunce a kus země, ze které vzešlo, takže si kousek Lefkady můžete snadno odvézt s sebou domů. Věřte, bude to krásná vzpomínka.
|
