|
 Krásný, kosmopolitní a moderní, na druhou stranu také špinavý a turisty přecpaný. Takový je na začátku 21. století Londýn, město plné kontrastů. Sedmimiliónová metropole Velké Británie je i dnes pevně spjata se svojí historií a přitom žije pulzujícím a rychlým životem moderního velkoměsta. Životem tak rychlým, že už se skoro zapomnělo na tradiční čaj o páté a kdysi populární Fish and Chips. Londýňanům se sice za posledních několik let život opravdu nesmírně zrychlil, ale jedno stále zůstává – jejich klidná a až flegmatická povaha. Už během druhé světové války říkávali angličtí vojáci, kteří leželi v zákopech smrtelně ranění, že to přeci „může být ještě horší“, a ani jejich dnešní potomci se nijak nezměnili. Když přijde řeč na počasí, a vy si postěžujete, že už dva týdny bez přestání prší, oni se jen usmějí a lakonicky prohodí: „You know, typical english summer“.
Je pár minut po osmé hodině večer a letadlo Boeing 757 právě dosedlo na plochu londýnského letiště Heathrow. Na to, až se moje noha dotkne půdy Spojeného království Velké Británie a Irska, si ale ještě budu muset chvíli počkat. Letadlo již totiž dobrých deset minut popojíždí kolem komplexu budov a terminálů obrovského letiště, kterým ročně projde přes 64 miliony cestujících. Heathrow je tak nejrušnějším letištěm na světě, jehož zastavení - byť jen na jeden den – by pro celosvětovou leteckou dopravu znamenalo bez nadsázky kolaps.
Největší londýnské letiště představuje doslova malý uzavřený svět, který si narozdíl od zbytku Londýna žije svým vlastním životem. Letiště začalo psát svoji historii v roce 1946, kdy u vesničky Heathrow vzniklo malé letiště, ze kterého létalo ročně devět tisíc letadel do 18 destinací. Tehdy asi nikdo nemohl tušit, že bude muset jednou vesnička Heathrow úplně ustoupit stále se rozrůstajícímu leteckému uzlu. Dnes letiště zabírá plochu 12 km˛, má čtyři terminály a jen za jeden jediný den zde přistane a vzlétne přes 1250 letadel. Není proto divu, že kapacita letiště již přestává náporu cestujících stačit. Leteckou společnost British Airways stojí ročně zpoždění a přeložení letů na jiná, méně vytížená londýnská letiště, kolem miliardy dolarů. Naposledy se kapacita Heathrow zvýšila v roce 1986, kdy byl dokončen terminál číslo 4. Od té doby se však počet pasažérů ztrojnásobil, a tak British Airways připravuji projekt na vybudování moderního pátého terminálu, který by kapacitu letiště zvýšil o 30 miliónů cestujících. Proti jsou však obyvatelé přilehlých oblastí Londýna. Popravdě řečeno se jim vůbec nedivím, letadla totiž při přistání přelétávají nad střechami některých domů v blízkosti letiště ve výšce snad jen několik desítek metrů. Na druhou stranu jedině výstavbou tohoto terminálu si může Heathrow udržet svou dobrou pověst a Londýn zase zůstat nejdůležitějším obchodním centrem Evropy. Je jasné, že jedno bez druhého by navzájem nemohlo existovat.
Přístav Londinium
Londýn byl odjakživa spojen s řekou Temží. Nebýt toho, že podél této strategické dopravní cesty vedl v roce 55 před Kristem svoje tažení na Británii Julius Caesar, Londýn by tady dnes asi nestál. Římané totiž na severním břehu Temže založili malý přístav, který vybudovali na tom nejvýchodnějším bodě, kde mohli řeku překlenout pomocí tehdejší technologie. Přístav pojmenovali podle starého keltského názvu Llyndin Londinium a věřili, že nalezli El Dorado – bájnou zemi bohatství a blahobytu. Jestli tomu tak opravdu bylo můžeme jen spekulovat, ale jisté je, že o rozrůstající se město měly zájem i jiné kmeny.
Velkou úlohu v historii Londýna tak po odchodu římských vojáků sehráli Sasové. Ti odmítali žít v původním římském městě, a tak si na východ od něj postavili své vlastní. Tím došlo k rozdělení Londýna na dvě části – City (původní římská osada) a Westminster (nově postavená část). Po v pádu Normanů do Londýna se City stalo centrem obchodu a Westminster, kde si Eduard Vyznavač založil svůj dvůr, centrem vlády a církve. Toto rozdělení vydrželo až do současnosti.
Kdykoliv postihlo Londýn nějaké neštěstí, vždy mělo pro britskou metropoli přímo katastrofální následky. V roce 1665 zachvátila město epidemie moru, který měl na svědomí kolem 100 tisíc lidských životů. Hned o rok později zase při pětidenním Velkém požáru lehlo popelem zhruba 13 tisíc budov, včetně mnoha významných historických památek. A aby toho ještě nebylo málo, nesmazatelnou stopu do dějin Londýna vryla i druhá světová válka, během které byla při bombardování zničena velká část historického jádra. Možná právě díky těmto tragédiím, které zasáhly do života mnoha set tisíců Londýňanů, jsou tito lidé tolik „závislí“ na všem historickém. Místní lidé jsou na své město nebývale pyšní a své tradice si střeží jako oko v hlavě. Právě proto si zřejmě Británie stále drží statut konstituční monarchie, a i když popularita královny Alžběty II. za poslední dobu poněkud klesla, je tato charismatická dáma stále velmi oblíbená. Je totiž součástí strastiplné historie hrdé země Albionu.
Problémy dneška
První, co turistu po příjezdu do Londýna praští do očí, je opravdu mimořádný nepořádek na ulicích. Vedení města se sice tváří, že žádný problém neexistuje, ale turisté mají – zejména v horkých letních dnech, opačný názor. V centru města prakticky nenajdete jediný odpadkový koš, což by mělo turisty přimět, aby si své odpadky odvezli z centra pryč. Snaha města ale zjevně vyznívá naprázdno, protože většina turistů si s odhazováním obalů od svých hot dogů evidentně hlavu neláme, a z britské metropole se tak kromě nejdražšího města stává město silně znečištěné. Stejné problémy v poslední době řeší i londýnské metro, kde byly odpadkové koše odstraněny před několika lety z obav před možnými teroristickými útoky. Každým rokem se na nástupištích nasbírá kolem 5 tun odpadků. Poněkud vtipně pak na mě působily informační tabule, které hrdě oznamovaly, že řeka Temže je v současnosti nejčistší metropolitní řekou v Evropě. Při pohledu na plovoucí PET lahve a jiné odpadky můžu s klidem prohlásit, že naše Vltava je mnohem čistší.
Chaoz na ulicích
Asi ani malé dítě již nemůže překvapit, že se v Anglii jezdí vlevo (kromě jediné ulice Savoy Court). Všichni o této evropské raritě víme, ale přesto si jen těžko dokážeme uvědomit, co to ve skutečnosti znamená. Například při přecházení ulice jsem měl vždy takový zvláštní pocit, a i když jsem se dokázal přinutit rozhlédnout se na opačnou stranu, než jsem zvyklý z domova, uprostřed silnice jsem se opět podíval na špatnou stranu. Mnohem náročnější musí být v Anglii - a Londýně především - sedět za volantem auta. Nejenže bych si to osobně asi netroufl, ale divné pocity jsem zažíval i na místě spolujezdce. Téměř na každé křižovatce jsem totiž měl pocit, že musíme zákonitě nabourat. Za pár dní jsem se ale nakazil stoickým klidem místních řidičů, takže jsem volant na pravé a řadící páku na levé straně bral jako úplnou samozřejmost.
Během dvou týdnů mi však nikdo z místních nebyl schopný vysvětlit situaci chodců na chodníku. V Londýně totiž zřejmě neexistuje žádné pravidlo, po které straně chodníku chodit. Při východu z metra jsou sice na zdech často značky určující stranu chůze, ta se ale na každé zastávce měnila. Na ulici jsem tak často vrážel do lidí a za vzájemného omlouvání jsem hledal skulinku mezi davy proudících turistů. S poněkud tvrdším jednáním se můžete setkat snad jedině v metru v době největší špičky. Když přijede vlak na nástupiště, nastane situace, která se v pražském metru odehrává prakticky celý den – začne platit zákon silnějšího, neboť každý se chce nacpat do již tak beznadějně plného vlaku, a neváhá proto použít i ostré lokty. Jinak se tradičně zdvořilí Angličané omlouvají (s úsměvem!) vždy a všude. Často jsem dokonce slyšel ono obligátní „Excuse me“ i od člověka, do kterého jsem právě omylem strčil.
Systém dopravy v londýnských ulicích je vůbec zvláštní. Pochopil jsem, že si tady nikdo s dopravními předpisy příliš hlavu neláme. Jak řidiči, kterých po Londýně jezdí předepsanou rychlostí opravdu minimum, tak i samotní chodci. V Londýně se třeba vůbec nerespektuje světelné značení na přechodech pro chodce, mnohem důležitější je, zda se právě neblíží nějaké auto. Nejprve jsem sice tvrdošíjně stál na červenou sám v proudícím davu, ale když kolem mě přecházela i dvojice policistů, vzala moje čestnost definitivně za své. Řidičům pak většinou nezbyde nic jiného, než před přechodem zastavit, ti otrlejší – zejména messengeři na motorkách, však jen bez sebemenšího přibrzdění zahoukají a je jen na chodci, jestli uskočí či nikoliv. Dodnes nechápu, že jsem za celé dva týdny nebyl svědkem ani jedné nehody…
Největší a nejstarší metro na světě
Dnes vedení města trápí zejména hustá a pomalá doprava v centru města. Stejné problémy však měl Londýn odjakživa. Říká se, že dnes se dokonce jezdí v centru stejně pomalu, jako v roce 1911. Vždyť již v polovině 19. století, kdy obchodní úspěchy začaly přinášet jinak vzkvétajícímu městu nejeden problém, byla doprava v centru města přímo děsivá. Společnost Metropolitan Railway tehdy přišla s relativně prostým nápadem: dostat vlaky pod zem a ulehčit tak dopravě na povrchu. Bylo to v době, kdy nikdo o žádném metru nikdy neslyšel, nikdo ani pořádně nevěděl, jak takový tunel pod ulicemi města vykopat. Nakonec byla použita tzv. metoda „cut and cover“, což znamená, že se vyhloubily jámy, vystavěl se tunel s klenbou a vše bylo zase zpátky zahrnuto. Byla to rychlá a účinná metoda, která však měla příliš destruktivní účinky na okolí. Přesto v roce 1863 vyjel na trať dlouhou šest kilometrů první vlak – tehdy ještě parní. Od tohoto roku se také datuje vznik prvního metra nejen v Londýně, ale vůbec na celém světě.
Doprava v podzemí rychle získávala na popularitě, a když v roce 1890 vznikl první tunel vybudovaný moderním způsobem, tak jak ho známe dnes, dostalo londýnské metro dnešní název The Tube. Na začátku 21. století je zdejší metro největší na světě, má dvanáct linek, 275 stanic a 408 km kolejnic. Přestože je ve světě hodnoceno jako jedno z nejméně bezpečných a pohodlných podzemních drah na světě, Londýňané jsou na něj patřičně hrdí a nehodlají na něm nic měnit. Je součástí jejich historie a mnozí z nich si ještě nyní pamatují na týdny strávené v podzemí při bombardování města během druhé světové války. Dnes už sice nejsou volně přístupné nejstarší části stanic, ale přesto si můžete být jisti, že se procházíte kolem zdí, které jsou mnohdy starší než osmdesát let. A je to také poznat. V tunelech ani ve stanicích není zavedena klimatizace, takže se v letních měsících můžete setkat s informačními tabulemi, co dělat, když se vám udělá z velkého horka nevolno. Všechny prostory jsou tady navíc stísněné a malé, na bezpečnostní opatření ani radši nemyslet. Nikde nejsou vidět žádné únikové východy, v tunelu je často mezi vlakem a stěnou tunelu pouhých několik centimetrů. Právě proto mají nehody v londýnském podzemí většinou katastrofální následky. V roce 1975 musely být zpřísněny bezpečnostní opatření potom, co ve stanici Moorgate na Northern Line zahynulo při nehodě 43 lidí, ani to však nepomohlo, neboť o dvanáct let později zahynulo při velkém požáru na King’s Cross 31 lidí.
Na druhou stranu je londýnské metro až překvapivě dobře fungující systém, díky němuž se dá dostat po Londýně prakticky kamkoliv. Až na několik stanic, kde se kříží dokonce čtyři linky, je všechno přehledné a jasné, takže po dvou dnech v Londýně už ani nemůžete zabloudit. A kdyby náhodou, na každém kroku najdete pracovníka v modré uniformě, který vám ochotně poradí. Stačí jen na pár vteřin zaváhat u plánku metra a hned k vám jeden pracovník přiskočí a nabídne vám pomoc. Často jsem byl svědkem pro mě neuvěřitelného jevu – zaměstnanec pomáhal nevidomému či zdravotně postiženému člověku při cestě z metra. Když porovnám vytíženost a kapacitu pražského a londýnského metra (každoročně využije jeho služeb necelá miliarda lidí), jen žasnu nad ochotou zdejších pracovníků, se kterou jsem se v našem hlavním městě snad ještě nikdy nesetkal.
Stávka
Ačkoliv je metro jednoznačně nejrychlejším dopravním prostředkem v Londýně, byla by škoda nevyzkoušet i jiné druhy dopravy, říkal jsem si. Kromě typických černých taxíků jezdí po Londýně i spousta červených dvouposchoďových autobusů, tzv. double-deckerů. Ty jsou jasným příkladem londýnských tradic a zvyklostí – staré autobusy už evidentně dosluhují, jízda v nich je nepohodlná a pomalá, ale Londýňané se jich za žádnou cenu nechtějí zbavit. V okrajových částech Londýna sice již jezdí nové double-deckery, ale v centru stále brázdí desítky starých strojů, jejichž zvuk motorů by se dal pomalu splést s rachotem nějakého traktoru. Jenže vyhoďte do šrotu ty krásné autobusy, které pamatují staré dobré časy, kde ještě dnes kontroluje jízdenky průvodčí, a do kterých se ještě stále naskakuje a vyskakuje za jízdy…
Je jistě zážitek se v double-deckeru projet alespoň na další stanici, ale delší cesty bych vám ani nedoporučoval. Většina turistů při prvním pohledu na systém londýnské autobusové dopravy jen rezignovaně mávne rukou a raději si jde koupit lístek na metro. Ani já jsem neměl chuť svoji každodenní půlhodinku metrem do centra vyměnit za neustálé přestupování do pomalu se kodrcajících autobusů.
Jenže jak už to tak bývá, náhoda je blbec a já měl během dvou týdnů v Londýně smůlu na jednu celodenní stávku londýnského metra. Naštvaný jsem byl ještě o to více, že mě čekala stávka v zemi, kde se takto ve velkém stávkuje maximálně jednou za rok. Narozdíl od mnoha místních jsem byl alespoň včas varován a měl jsem čas si zjistit potřebnou alternativní cestu do centra města. Dvakrát jsem se v kanceláři Travel Information ujistil, že celou cestu zvládnu autobusem jen s jedním přestupem, takže jsem se ráno s klidem probouzel do dne, který v novinách přirovnávali ke konci světa. Nastoupil jsem do autobusu E3, který mi v informacích poradili a vydal se vstříc svému dobrodružství. Asi po půlhodině cesty jsem začal být mírně neklidný, protože jsem měl z autobusu velké problémy přečíst názvy stanic na venkovních cedulích. Podle hesla „jedu už podezřele dlouho“, jsem raději vystoupil, a jak jinak – úplně špatně. Podle mapy, která se v Londýně stane nejlepším přítelem každého turisty, jsem pěšky došel na nejbližší frekventovanou zastávku. Z ní jelo zhruba pět autobusových linek, ale žádná do centra. Po patnácti minutách čekání konečně přijel autobus, který jel alespoň zhruba směrem do centra. Byl jsem na cestě již přes hodinu a podle mapy jsem byl pořád hodně blízko mému dočasnému domovu. V duchu jsem pomalu začínal zuřit a se zlostí jsem vzpomínal na televizní rozhovor z předešlého dne s tiskovou mluvčí londýnského metra, která tvrdila, že stávka rozhodně není namířena proti lidem, ale je naopak za jejich zájmy a bezpečnost. Nikdo tomuto důvodu stejně nevěřil, všichni se spíše přikláněli k názoru, že za stávkou stojí hrozba z blížící se privatizace metra a z ní plynoucí riziko snížení platů zaměstnanců.
O několik zastávek dále můj autobus náhle předjel přeplněný autobus s číslem 94, který směřoval na Piccadilly Circus, do samého středu Londýna. Vyskočil jsem tedy z autobusu a běžel k zastávce, kam přijížděla ona vytoužená čtyřiadevadesátka, která by konečně zkrátila moje trápení. Jenže mi nebylo přáno. Na zastávce už na tento autobus čekalo odhadem tak dalších 50 lidí, z nichž se mohla do přeplněného double-deckeru vejít sotva desetina. Ten den se totiž zhruba 3 milióny lidí, kteří jinak cestují do práce metrem, musely naskládat do autobusů, vlaků či lodí, které bezplatně převážely cestující po Temži. Podle informací z novin byla ráno vůbec nejhorší situace u autobusového nádraží Victoria, kde se do cesty davu tlačících se cestujících musela postavit zeď policistů. Představoval jsem si, co by se asi dělo, kdyby se k podobné stávce uchýlilo i pražské metro.
Suma sumárum, do centra jsem se nakonec přece jenom dostal. Cesta, kterou jsem jindy metrem překonával tak půl hodiny, mi však dnes trvala čtyřmi autobusy celkem tři hodiny.
Město zaslíbené umění
Být v Londýně a přitom nezajít do žádného divadla by byl zcela jistě hřích. Neznám totiž žádné jiné město na světě, které by tak milovalo umění a divadlo zejména, jako britská metropole. Zlí jazykové sice tvrdí, že je to dáno nevlídným počasím, které donutilo Angličany hledat zábavu v suchu divadel či koncertních hal, ale pravda bude asi někde jinde. Chceme-li totiž vystopovat pravé příčiny, musíme se vypravit až do 16. století, kdy byla země za vlády Tudorovců na vrcholu svého rozkvětu. Právě v této době dala Anglie světu divadlo, a to ještě nikdo netušil, že o několik století později se na Britských ostrovech zrodí první podzemní dráha a hra jménem fotbal… Do Londýna v této době přijížděly tisíce přistěhovalců z celého světa a s nimi i jejich kultura. Kromě velkých a renomovaných divadel se tak v Londýně zrodilo již tehdy mnoho experimentálních a alternativních scén, které v tradici pokračují úspěšně dodnes. Všude v metru lákají barevné plakáty na ty „zaručeně“ nejnavštěvovanější a nejlepší komedie, muzikály a opery v Londýně, turistovi už jen zbývá si z té nekonečné plejády vybrat. A že je z čeho vybírat. Vždyť jen ve West Endu – londýnské obdobě newyorské Braodway, najdete kolem čtyřiceti velkých divadel a to ani nepočítám desítky dalších malých scén v okolí centra, které často působí po hospodách. Anglický kritik a historik Samuel Johnson jednou prohlásil: „Kdo je unavený Londýnem, je unavený životem, protože v Londýně je všechno, co život nabízí,“ a já mu musel dát po procházce nočním Londýně zapravdu…
Návštěvu některého londýnského divadla jsem rozhodně nechtěl promeškat, a tak listujil magazínem Time Out a přemýšlím, na co zajít. Tento týdeník přináší ty nejčerstvější tipy na kulturní události už od roku 1968 a dnes je vůbec nejprodávanějším magazínem v Londýně. Občas se sice v jeho historii objevily skandály s neobjektivním hodnocením divadelních her, ale jak jsem později zjistil, nemohlo to mít na divácký zájem určitě žádný vliv. Většina divadel je totiž dnes vyprodána na několik dní dopředu a lístek bez včasné rezervace seženete jen těžko. Mám totiž pocit, že v nich jde spíše než o samotnou hru, zejména o neopakovatelnou atmosféru a pocit, že jste „u toho“.
Nakonec jsem se jednoznačně rozhodl pro Shakespeara, neboť díla tohoto celosvětově významného dramatika jsou v Londýně rozhodně nejhranější. Slavný rodák z nedalekého Stratford-upon-Avonu je pro Angličany opravdu vším. Jeho skutečný význam pro místní sice obyčejný turista nemůže pochopit, ale může se o to alespoň pokusit. A nejlépe v nádherném divadle Globe, pro než Shakespeare v 17. století psal své geniální hry, a které se v roce 1599 stalo prvním divadlem v Londýně, které patřilo přímo herecké společnosti. Dnešní Globe stojící na břehu Temže je sice jen kopií původního divadla, ale zato kopií velmi zdařilou. Přestože se dochovalo jen málo záznamů o původní podobě divadla, jeho přesné poloze a parametrech, vyrostlo v roce 1997 během čtyř let divadlo, které se liší od toho původního, zbořeného v roce 1644, zřejmě jen nepatrně. Kvůli bezpečnostním opatřením se musela při rekonstrukci o polovinu snížit kapacita na 1500 diváků, místo dvou východů jsou zde východy čtyři a přibyly také nutné rozvody elektřiny. Stačí však, aby se divadlo zaplnilo do posledního místečka, na scénu vstoupili herci v dobových kostýmech a dýchne na vás vzrušující atmosféra doby, kdy se ještě popravovalo za nesprávné náboženské vyznání, kdy Angličané vedli války se Španělskem, a kdy se slavný Guy Fawkes pokusil vyhodit do povětří budovu Parlamentu.
Vstupenky se mi podařilo sehnat na přestavení Večer tříkrálový, které se jako jediné v Londýně hraje stejně, jak ho Shakespearova divadelní společnost hrála před 400 lety. To mimo jiné znamená, že herci mohou být pouze muži, což v dnešní době dává hře neobvyklý humorný nádech. Nejlevnější vstupenka za 5 liber, kterou jsem sehnal, byla určena do míst, kde kdysi stál ten nejchudší lid. Globe je totiž částečně nezastřešené divadlo vycházející z půdorysu původních římských amfiteátrů. V jakési kruhové aréně jsou kolem jeviště ve třech patrech místa na sezení pro vážené občany, před jevištěm je zase prostor zvaný parter, kde kdysi sledoval hru vestoje prostý lid. Ke konci tříhodinové hry mi však kvůli únavě vadilo jen pramálo, že stojím na místě určeném pro ty nejchudší…
Návštěvou divadla jsem byl skutečně nadšený. Nejprve jsem měl trochu obavy, zda bude hercům v divadle, které bylo navrženo v době, kdy se na akustiku příliš nedbalo, dobře rozumět, ale mé obavy se brzy rozptýlily. Akustika je navíc nejlepší, pokud je divadlo zcela zaplněné diváky, což je zřejmě vždy. V 17. století však herce hodně rušily hlučné lodě, které projížděli kolem po Temži, kopyta koní a rachot projíždějících kočárů. Dnes už sice koně s kočáry kolem divadla neprojíždějí, ale na druhou stranu zase v pravidelných intervalech nad divadlem přelétávají relativně nízko dopravní letadla, která vždy herce na pár vteřin přehlušila. Ani to však neubírá Globe na turistické atraktivitě, vždyť za pět let jeho novodobé historie jej navštívilo již přes 700 tisíc návštěvníků! Právem se také pyšní titulem „Nejlepší turistická atrakce v Evropě“, kterou divadlo získalo ještě rok před svým oficiálním otevřením, kdy již tehdy byly na jeho stavbu zvědavy davy turistů.
Pevnost s krvavou historií
Ještě větší davy turistů cestují každý den metrem na Tower Hill, aby navštívili slavný Tower of London, který spolu s muzeem voskových figurín Madame Tussaud’s a London Eye patří mezi tři nejnavštěvovanější turistické atrakce. Krví nasáklá minulost této pevnosti, kterou již na konci 17. století zpřístupnil veřejnosti Karel II., táhne turisty opravdu z celého světa. Když jsem procházel kolem mohutných zdí a pozoroval turisty s hledáčkem fotoaparátu u oka, marně jsem přemýšlel, co je sem táhne ze všeho nejvíce. Fakt, že zde bylo během téměř tisícileté historie Toweru uvězněno a popraveno mnoho set lidi? Nebo jsou všichni zvědaví na vzácné korunovační klenoty a rozsáhlou sbírku zbraní a brnění? Jsou to sice pádné důvody k zaplacení 12 liber za vstupenku, ale mám pocit, že je zde ještě jiné lákadlo.
Tradice. Jako ostatně všude v Londýně, tak i Tower je doslova protkaný starými tradicemi, které se po staletí dochovaly až dodnes. Už jen tradiční Yeoman Warders – strážci ve známých červeno-černých uniformách, kterým se poněkud hanlivě přezdívá „Beefeateři“, jsou toho jasným důkazem. Ti jsou s historií Toweru spjatí od samého začátku, kdy hlídali pevnost a později i vězně. Lepší postavení (a také současnou uniformu) však získali až v polovině 16. století za vlády Jindřicha VI. Přestože jejich úloha při „hlídání“ Toweru je dnes již spíše jen formální, stále – podle tradice – bydlí všech 42 yeomanů přímo za hradbami pevnosti a již po 700 let každý den slavnostně uzamykají hlavní bránu. Stali se pro Tower takovým symbolem, že není nikdo povolanější provádět po pevnosti turisty, než právě tito většinou vysloužilí vojáci britské armády. Způsob, jakým vyprávějí relativně nudnou a strohou historii Toweru, je opravdu nezapomenutelný. Yeoman vše vykládal srozumitelně, vtipně a velmi poutavě. Důkazem jeho vypravěčských schopností pro mě byl fakt, že skupinka turistů, která šla s tímto průvodcem, se během jeho výkladu zvětšila snad třikrát.
Co mě však v Toweru nemile překvapilo, byl způsob prezentace jinak zajímavých exponátů. Těmi nejzajímavějšími jsou bezesporu korunovační klenoty, které jsou v Toweru uloženy od 14. století. Ty ale mají své místo v několika bíle vymalovaných místnostech, které v ničem nepřipomínají téměř tisíciletou historii Toweru. Člověk aby musel pomalu vyjít ven a vzpomenout si, že se právě nachází ve středověké pevnosti. Dojem minulosti a historie rozhodně neumocňují ani obří plátna, na kterých se neustále dokola promítají záběry z korunovace současné královny Alžběty II. Vrcholem nevkusu pro mě byl na zemi instalovaný pohyblivý pás, který vozil unavené turisty kolem expozic s korunovačními klenoty.
Kolo štěstí
Londýn je sice plný zajímavých historických památek a monumentů, ale turisté chtějí něco víc. Chtějí atrakci, která bude zajímavá, zábavná, a do které se mohou nějakým způsobem zapojit. To byla také hlavní myšlenka dvou architektů Davida Markse a Julie Barfieldové, kteří přišli se zajímavým nápadem, jak oslavit příchod nového Milénia. V roce 1995 předložili projekt obřího kola, které bude nejen svým otáčením symbolizovat změnu času a století, ale také podobně jako známé ruské kolo na poutích vozit turisty a poskytovat jim úchvatný pohled na Londýn. Gigantická stavba s názvem London Eye, která nyní stojí na břehu Temže v samém středu města, byla dokončena na začátku roku 2000 a dnes je jednoznačně nejnavštěvovanější atrakcí Londýna. Se svými 135 metry v průměru je „Oko“ třetí nejvyšší stavbou v Londýně, což je jedním z hlavních důvodů, proč za dva a půl roku zaplatilo za třiceti minutovou projížďku 8,5 milionů návštěvníků. Mezi nimi i hvězdy jako Gwyneth Paltrow, Jude Law a Victoria Becham, královna ani ministerský předseda Tony Blair se ale ještě nesvezli.
London Eye ostře kontrastuje s další gigantickou stavbou, kterou chtěl Londýn přivítat nové tisíciletí – Domem. Jenže narozdíl od kopulovité stavby v Greenwich navštívilo Eye již dvakrát více lidí, než se původně předpokládalo a o svoji budoucnost se tak jistě bát nemusí. Stavba za 75 milionů liber se již definitivně stala novou dominantou britské metropole a nyní se vážně uvažuje o prodloužení její životnosti. Původně se mělo London Eye točit jen do roku 2005, ale vzhledem k obrovskému zájmu turistů nejspíše dojde k prodloužení až do roku 2027. Vlastník kola společnost British Airways však věří, že se bude točit mnohem déle…
Velký byznys
Musím se přiznat, že za dva týdny strávené v Londýně jsem si toto město i přes všechny zmiňované problémy oblíbil a jeho návštěvu všem vřele doporučuji. Je to krásné a úžasné město, na druhou stranu ale zase ne o mnoho více než jiná evropská města s podobně dlouhou historií.
Londýn se však liší úžasnou schopností místních lidí využít turistického ruchu a své památky náležitě „prodat“. Kromě některých galerií a muzeí se prakticky všude platí vstupné, které se většinou pohybuje v rozmezí 5 až 15 liber. Všude v okolí hlavních turistických cest jsou navíc v neskutečném množství rozmístěny stánky s kýčovitými pohledy královny, prince Williama, či umělohmotnými čepicemi místní policie za necelou libru. Při prohlídce některé turistické atrakce jste často dokonce nuceni projít prodejnou suvenýrů. Já jsem si třeba takto musel při východu z London Aquarium proklestit cestu nejprve mezi davy návštěvníků v obchodě se suvenýry, a na závěr ještě v místním McDonald’s… To byl asi také jediný případ, kdy jsem měl místních plné zuby.
|
