|
 Většina turistů přijíždějících do Irska čeká, že je z letiště odveze povoz tažený osly a na přivítanou je místní pohostí pálenkou z brambor. Obrázek o kouzelném Irsku je už dávno minulostí, přesto vás po několika dnech putování irská krajina natolik očaruje, že s obtížemi rozeznáte, kde končí realita a začínají barvité legendy.
Nekonečná vřesoviště, rozeklané útesy a všudypřítomné pastviny plné ovcí a krav. Říká se, že Irsko je jednou z nejkrásnějších zemí, ale rozhodně tomu tak není zásluhou samotných Irů. Navzdory úchvatné přírodě jim chybí smysl pro pořádek a odpovědnost za čistotu. Turisticky frekventovaná místa a boční uličky vás proto překvapí množstvím odpadků. Vysvětlení prý leží ve strastiplné irské historii. Po staletí se Irové krčili pod nadvládou Angličanů a ke své zemi se tedy skutečně chovali jako by ani nebyla jejich.
Glendalough a irské počasí
Irsko je zemí, kde se minulost prolíná s přítomností na každém kroku. Podle starověkých záznamů sem první osadníci dorazili už v roce 2680 před naším letopočtem, archeologické záznamy ale prokázaly osídlení ostrova už v 8. tisíciletí před Kristem. Není divu, že při putování Irskem máte někdy problém oddělit skutečnost od legend a mýtů, které sem každoročně přitahují přes šest miliónů turistů. Díky přílivu návštěvníků se tato země rychle mění a míst s kouzelnou atmosférou ubývá, stále jich však hodně zůstává.
Jedním z nich je klášterní komplex Glendalough, který leží jen hodinu jízdy z Dublinu. V 6. století jej založil svatý Kevin v hlubokém údolí mezi dvěma jezery. Hledal zde klid, jenže brzy jej sem začali následovat poutníci, kteří světce o vytouženou samotu rychle připravili. Glendalough se přesto stal významným centrem vzdělanosti a ve středověku dokonce místem posledního odpočinku nejvyšších irských králů. Důstojnější místo byste ostatně těžko hledali. Zalesněné kopce Wiclow Mountains budí respekt, jakoby se tady každou chvíli měl z mlhy vynořit v čase ztracený keltský druid. Mnohem pravděpodobněji vás tady ale zaskočí rozmary počasí, které jsou pro Irsko příznačné.
Když jsem o několik týdnů později mluvil o irském počasí s meteorologem Michaelem Walshem, vyprávěl mi o své australské kolegyni, která první den v Dublinu prohlásila, že během dvou hodin viděla všechny čtyři roční období. „Irské počasí je unikátní častými změnami během jednoho dne a malými výkyvy teplot – nikdy tady není horko a nemrzne. Je to způsobeno především polohou Irska na východním okraji Atlantického oceánu. Až na několik oblastí ve Velké Británii není nikde v Evropě podobné počasí,“ srovnával Walsh.
Namítal jsem, že práce meteorologa v Irsku proto musí být tím nejméně jistým povoláním, ale Michael Walsh to odmítal. „Předpovídat počasí v Irsku je sice náročný úkol, ale Irové už vědí, co si představit pod předpovědí ‚proměnlivě deštivý den‘,“ usmíval se dublinský meteorolog.
Potomci Keltů a Vikingů
Irský národ každopádně zažil dostatek zvratů a katastrof, než abyste v Irsku někoho slyšeli žehrat na počasí. Až v roce 1921 získali Irové, kterým v žilách koluje keltská a vikingská krev, nezávislost na Velké Británii, jenž svého souseda ovládala více než sedm století. I když komplikované manželství Irů a Britů definitivně skončilo, stále není vyřešena otázka protestantského Severního Irska. Zmínka o Velké Británii už ale dlouho opovržlivé pohledy nevyvolává. Jednak by to mohlo posílit nacionalistické snahy IRA, která má v jižní, samostatné části ostrova minimální podporu, a pak – obě země jsou už přes třicet let partnery v rámci Evropské unie. Vstup do ní ostatně Irům přinesl nebývalý ekonomický rozvoj. Místo zaostalého a zpátečnického národa proto v Irsku naleznete sebevědomou společnost, která se za každou cenu snaží vyrovnat ostatním Evropanům.
Zatímco ostatní národy žijí, aby pracovali, Irové pracují, aby žili. Podle některých to v praxi znamená, že jsou líní. Spíše však mají rádi klid a nikam nespěchají, což odpovídá starému venkovskému způsobu života. Tehdy ani rychlejší práce větší úrodu nepřinesla. Neplatí to ale všude – na irských silnicích v porovnání s ostatními zeměmi umírá nezvykle hodně lidí. S jistou dávkou cynismu nabízí vysvětlení fakt, že Irové už desítky let nebyli ve válce, a tak se alespoň masakrují na silnicích.
Proti proudu času na Aranské ostrovy
Abych poznal původní Irsko, kde čas plyne pomaleji, lidé stále mluví irsky a tradiční hudba zní věrohodněji, vydal jsem se na Aranské ostrovy. Skupina tří ostrovů Inishmore, Inishmaan a Inisheer, které leží v Atlantickém oceánů u západního pobřeží Irska, patří mezi mizející oblasti, kde je původní irská kultura stále každodenní součástí života místních lidí. Krajina Aranských ostrovů vás přitom ohromí svou strohostí a jednoduchostí, která se odráží i na ztenčující se populaci ostrovanů. Právě jejich po staletí téměř neměnný způsob života už dlouho přitahuje stejný počet antropologů a lingvistů jako oblast kolem Amazonky v Jižní Americe.
Na Aranských ostrovech hledají odpověď na otázku, proč dodnes většina ostrovanů běžně mluví irsky a angličtina je pro ně až druhým jazykem. Oba jazyky spolu v Irsku dlouhodobě svádějí nerovný boj, a ačkoliv je nyní irština povinná ve škole, všechny dopravní ukazatelé jsou dvojjazyčné a od příštího roku bude irština dokonce oficiálním jazykem Evropské unie, zůstává irština pro většinu Irů nesrozumitelným a mrtvým jazykem. Podle údajů z roku 2004 se sice k její znalosti přihlásilo 1,5 miliónů Irů, tedy třetina z nich, ale za svůj první jazyk ji považuje jen 65 tisíc Irů. Její oživení a podpora není pro Iry, ani při vzpomínce na dlouhou cestu k nezávislosti, překvapivě podstatná. Anglický vliv je příliš velký, navíc bez angličtiny by Irsko těžko dosáhlo tak velkého pokroku. Navzdory tomu se život na Aranských ostrovech mění jen pozvolna.
Na Inishmoru, který má na délku pouhých 14 kilometrů a je největším z trojice ostrovů, dnes žije zhruba 800 obyvatel. Jejich předkové pravděpodobně přišli 4 tisíce let před naším letopočtem z kontinentální Evropy, aby zde hledali novou půdu. Při pohledu na drsnou a skalnatou krajinu, kterou se vinou charakteristické kamenné zídky, oddělující jednotlivá políčka, to zní až neuvěřitelně. Přesto dnes tisíce turistů obdivují starověkou masivní pevnost Dún Aonghasa, jenž stojí na okraji strmých útesů 87 metrů nad Atlantickým oceánem jako němý svědek vyspělosti tehdejší civilizace. Podobné pevnosti lze nalézt také podél pobřeží Skotska, Walesu a Španělska. Podle některých historiků má ve stejné době původ dokonce i vzor slavných aranských svetrů, které jsou i přes vysokou cenu nejoblíbenějším suvenýrem. Dříve svetry pomáhaly rybářům ve vlnách Atlantiku, dnes jsou nedílnou součástí turistického ruchu, který Aranským ostrovům zaručuje budoucnost.
Rozkvetlé Powerscourt Gardens
Irsko je zemí mnoha tváří, jenž se mění nejen v závislosti na nevyzpytatelném počasí. Jednou je radostné, plné sytě zelené barvy, jindy z něj mlha nebo dramatické nebe vytvoří dojemně melancholickou krajinu. Vyplatí se vydat do Corku, „irských Benátek“, na poloostrov Dingle za nespoutanou přírodou nebo do oblasti Killarneyských jezer v hrabství Kerry. Každé setkání s irskou pohostinností a vstřícností jen umocní dojem z tohoto věčně zeleného ostrova.
Úplně jiné Irsko je pak ukryto v hrabství Wiclow nedaleko vesničky Enniskerry. Na počátku 18. století zde na pozemcích rodu Wingfieldů z Powerscourtu vyrostlo honosné sídlo a rozlehlé zahrady, které jsou považovány za nejkrásnější v Irsku. Přitom si zde ani jako v Irsku připadat nebudete. Zahrady byly projektovány v italském a částečně japonském stylu, všude je pečlivě střižený trávník a pestrobarevné květiny, které navozují atmosféru spíše jižní Evropy. Powerscourt Garden dominuje velké jezero s fontánou a spoustou leknínů; najdete zde dokonce hřbitov oblíbených zvířat zdejšího rodu. Na dohled impozantní hoře Great Sugar Loaf se zde po dlouhém cestování Irskem každopádně skvěle odpočívá.
|
