|
 Kdyby Irové někomu chtěli ukázat, jak kdysi dávno žili, nejvhodnějším místem by jistě byly Aranské ostrovy. Malé souostroví u západního pobřeží Irska je živým skanzenem původní irské kultury a jedním z mála míst, kde angličtina nad skoro zapomenutým irským jazykem stále nezvítězila. Křehké tradice a iluzi starého Irska nyní ale vážně ohrožuje příliv turistů.
Od pobřeží jsou Aranské ostrovy vzdálené jen několik kilometrů a také strohou krajinou se velmi podobají nedalekému kraji Burren na pevnině. Přesto si zde budete připadat jako v jiném světě, kde čas stále plyne pomaleji a obvyklé hodnoty západní civilizace nemají takovou váhu.
Vydat se na Aranské ostrovy z Dublinu znamená cestovat z východního pobřeží na západní, tedy napříč celým Irskem. Nejprve čtyři hodiny autobusem do Galwaye, následně hodinový přesun na sever do přístavu Rossaveal, odkud vás na ostrovy přepraví malý trajekt. Jakoby cestě za magickou atmosférou starého Irska předcházelo důkladné poznání Irska současného.
Drsná krajina na okraji Evropy
Trojice ostrovů Inismore, Inismaan a Inisheer, které tvoří souostroví Aranských ostrovů, byla osídlena pravděpodobně už čtyři tisíce let před naším letopočtem osadníky z kontinentální Evropy. Po vyspělé civilizaci se na ostrovech dochovaly ruiny megalitických hrobů a zachovalé pevnosti, o jejichž minulosti se archeologové přou. Nejzáhadnější je pevnost Dún Aonghasa stojící na strmých útesech ostrova Inismore, stejně jako najdete podobné stavby na pobřeží Skotska, Walesu a Španělska. Po stovkách let, kdy odolávala nepříteli, jsou nyní její masivní kruhové zdi v obležení proudících davů turistů.
Ještě větší význam získaly Aranské ostrovy v počátcích křesťanství, které sem podle legendy přivezla na kamenné lodi svatá Edna už v 5. století, tedy dříve než se to v Irsku podařilo svatému Patrickovi. Zatímco Irsko o několik století později upadlo pod nadvládu Anglie, Aranské ostrovy zůstaly více méně nezávislé. Vyhnula se jim i ekonomická revoluce v 70. letech minulého století, která zpátečnické Irsko proměnila v moderní a bohatou zemi. Tím se na Aranských ostrovech podařilo uchovat původní jednoduchý způsob života houževnatých ostrovanů.
Jejich hluboké vrásky a ošlehané tváře dodnes vyprávějí o dlouhém souboji s nelítostnou přírodou. Když stojíte na okraji téměř devadesát metrů vysokých útesů Inismoru, tají se vám dech nejen z vln pod vámi, ale také ze strohé krajiny, kterou máte jako na dlani před sebou. Inismore, s délkou 14 kilometrů největší z trojice ostrovů, nepřestává působit drsným a opuštěným dojmem ani v létě, kdy se úzké silničky zaplní turisty. Malé pastviny vypadají jako ostrůvky zeleně v nekonečném moři vápence, jenž občas přeruší už jen osamělý domek nebo sloup elektrického vedení. Irský spisovatel John M. Synge ostatně na začátku minulého století o zdejší krajině napsal: „Chodil jsem po ostrově každý den a pokaždé jsem neviděl nic jiného než mokré skály, pruhy příboje a pěnivé vlny. Kamkoliv jsem se otočil, tam všude jsem viděl záplavu šedivé barvy a slyšel kvílet vítr v mezerách kamenných zídek.“
Není divu, že si už dlouho antropologové kladou otázku, proč si někdo vybral k životu tak nehostinné místo, v zimě navíc bouřlivým Atlantikem často zcela odříznuté od světa. Pokud se kolem sebe rozhlédnete, snadno pochopíte bujnou fantazii ostrovanů, kteří vás budou zdlouhavě přesvědčovat o existenci země věčného mládí, štěstí a bohatství s názvem Hy Brasil, ležící údajně kdesi mezi irským pobřežím a horizontem. Optický klam byl jedinou nadějí při těžké práci na poli, které je díky skalnatému podloží možné zúrodňovat jen pomocí písku a mořských řas. Jakmile farmář získal zdlouhavým způsobem kousek úrodné půdy pro pěstování brambor, ze zbývajících kamenů postavil stejně jako jeho předkové zídku, oddělující jeho pozemek od ostatních. Ty se nyní pustou krajinou vinou jako nekonečné šedivé nitky a dávají ostrovům jejich nezaměnitelný charakter.
Turisté přinášejí nejistotu
Se stejnou houževnatostí, s jakou čelí nepřízni počasí a rozbouřenému Atlantickému oceánu, ochraňují obyvatelé Aranských ostrovů také své zvyky a tradice. Běžně mluví irsky a angličtina je pro ně až druhým jazykem nutným pro komunikaci s turisty. Ještě nedávno zde všechny ženy nosily červené flanelové sukně a pletený šál kolem ramen, pro muže byly zase typické tradiční svetry z ovčí vlny, jejíž lanolin funguje jako dokonalá impregnace. Kromě ochrany před nepřízní počasí měly svetry ještě jednu funkci. Každá místní rodina si uchovává svůj vlastní vzor, takže když byl po týdnech nalezen ztracený rybář, pomocí svetru mohl být spolehlivě identifikován.
Tradiční aranské svetry jsou malým kouskem historie ostrovů, který si turisté mohou za zhruba padesát eur odvézt domů. Na rozšíření popularity aranského oděvu má zásluhu dublinský spisovatel a právník Pádraig Ó Síocháin, jenž se na Aranské ostrovy v 50. letech minulého století přijel učit irštinu. Místo toho ale nakonec radil místním pletařům jak vyrábět svetry ve standardizovaných mezinárodních velikostech. Díky tomu dnes na aranské svetry narazíte téměř po celém Irsku. Stal se z nich výnosný obchod.
Stále čilejší turistický ruch je krví a zároveň největší hrozbou Aranských ostrovů. Turisté, ochotní zaplatit za zážitky ve světě bez technických vymožeností, hledají na ostrovech romantické domky s doškovou střechou, zatímco se ostrovy modernizují a přizpůsobují se požadavkům zhýčkaných návštěvníků. Je to paradox: chcete, aby Irové byli jiní než vy, a oni zatím dělají vše proto, aby byli stejní jako vy. V minulém století sem proto byly dovezeny generátory vyrábějící elektřinu, traktory, auta, minibusy a silnice dostaly asfaltový povrch. Ještě před sto lety žilo na ostrovech celkem 2400 obyvatel, dnes je jejich počet zhruba poloviční. Méně ovlivněny zůstaly už jen málo navštěvované ostrovy Inismaan a Inisheer.
Když jsem o proměnách Aranských ostrovů mluvil s Darou Molloyem, jedním z ostrovanů, vyprávěl mi o tom, jak kdysi život soběstačných obyvatel zcela závisel na zdejší půdě a moři. „Současný způsob života je vlastně moderní. K atmosféře starého Irska si proto už můžete jen přičichnout, většinou je pryč,“ vysvětloval Molloy, který se sice narodil v Dublinu, ale ostrovy mu tak učarovaly, že se tady před dvaceti lety natrvalo usadil. „Na druhou stranu se zde dodnes zachoval irský jazyk,“ připomněl součást kulturního pokladu ostrovů
Molloy.
Irština ostrovanům zůstala
Podobná slova uvidíte v Irsku na různých informačních tabulích často. Donagh, innis, lough, skellig, tedy kostel, ostrov, jezero a útes. Ale jen v několika mizejících oblastech – Aranské ostrovy nevyjímaje – je uslyšíte zcela běžně v každodenním hovoru. Ačkoliv většina ostrovanů umí také anglicky, irština zde zůstává hlavním jazykem. Pro obyvatele Aranských ostrovů je dokladem, že na svou bohatou keltskou minulost ještě tak úplně nerezignovali. „S každou další generací se ale zvyšuje riziko, že angličtina bude jednou na prvním místě. Mnoho mladých ji už jako hlavní jazyk používá,“ říkal Molloy. Na úpadku irštiny se kromě silného vlivu Velké Británie podepsal hlavně zdrcující hladomor v polovině 19. století, který si oběti vybíral v nejchudších vrstvách, kde byla irština vždy nejrozšířenější. Obyvatele Aranských ostrovů a jejich jazyk zachránil při neúrodě brambor rybolov, přesto byl hladomor pro ostrovy velkou ránou.
Nadšení z oživování irštiny ale překvapivě nesdílejí všichni Irové. Ke znalosti irštiny se sice přihlásila třetina z nich, ale jako hlavní jazyk ji používá jen 65 tisíc Irů. A čím více se vzdalujete od západního pobřeží Irska, tím méně na irštinu narazíte. V konkurenci s angličtinou to má ostatně hodně složité. „Na její podporu se vyhazují obrovské a zbytečné peníze. Nelíbí se mi, že se jí děti ve škole musí povinně učit,“ zlobil se později v Dublinu starší muž poté, co mě už na začátku rozhovoru upozornil, že na adresu irské vlády od něj žádná vlídná slova rozhodně neuslyším.
Podobný názor není výjimečný – pro Iry má podpora minoritního jazyka nádech nacionalistického boje, který už dávno v samostatné části Irska ztratil své zastánce. „Bylo by určitě dobré mít svůj vlastní jazyk, ale je prakticky nemožné vrátit irštinu do každodenního používání. Pro hodně lidí nic neznamená,“ vysvětloval mi smířlivě Tom McKinnarney, kterého jsem po návratu z ostrovů potkal v Dublinu na nábřeží řeky Liffey. Podle něj se ale situace postupně zlepšuje. „Kdysi ani nebyl důvod irsky mluvit, jenže teď máme dokonce irský televizní program. Mladá generace má nyní k irštině větší respekt,“ pochvaloval si a já si přitom uvědomil, že snaha Irů není ztracená. Důkazem je fakt, že se od ledna 2007 jejich jazyk stane také oficiální řečí Evropské unie. Pro Aranské ostrovy další dobrá zpráva.
|
