Jednou za čtyři roky se na jeden měsíc sejdou nejlepší fotbalisté planety, aby se na mistrovství světa utkali v dresu své země o titul šampióna. Už když bylo před několika lety přiděleno pořadatelství této nejprestižnější sportovní události Německu, bylo jasné, jak výjimečnou šanci pro všechny Čechy to představuje. Předchozí turnaj se konal v Koreji a Japonsku, za další čtyři roky se zase bude hrát v Jihoafrické republice.
Jako novinář Hospodářských novin jsem se do Německa vydal 11. června 2006, tedy den před prvním utkáním českého týmu. Měl jsem jistotu, že v dějišti mistrovství setrvám minimálně do chvíle, než národní tým vypadne. Nakonec to nebylo ani o den déle, neboť naše fotbalové hvězdy ve třech utkáních základní skupiny dvakrát prohrály, tudíž jsem podobně jako většina dalších českých novinářů jel domů po dvou týdnech. Navzdory tomu jsem osobně viděl pět zápasů na čtyřech různých stadiónech a získal spoustu neocenitelných zkušeností.
Obdivoval jsem, kolik Čechů vážilo tak dlouhou cestu přes celé Německo, část z nich navíc bez vstupenky, což je předem odsoudilo do role pozorovatele velkoplošné obrazovky. Ale pochopil jsem. Už jen atmosféra, tak nějak idylicky přátelská, stála za to. Pocit, že jsou „u toho“, byl pak pravděpodobně druhým faktorem. 
Novinář má ovšem tu (ne)výhodu, že se z náplně své práce musí pohybovat také v zákulisí reprezentačního týmu, kde kvůli výsledkům naopak žádná pohoda ani náhodou nepanovala. Už tak nervózní atmosféru prostoupenou všudypřítomnou neochotou v dlouhé době mezi zápasy ještě zhoršoval bulvár, který neustále vymýšlel a rozvíjel různé spekulace – především kolem zraněného Baroše. Manželky hráčů ještě nepřijely, Jiránek se s Kobzanovou rozchází a schází tak často, že už to nikoho nezajímá, takže museli nutně psát o chudákovi Barošovi.