|
Spisovatel James Joyce prostřednictvím svého hrdiny Leopolda Blooma prohlásil, že by bylo hodně složité projít Dublin a nenarazit při tom na nějakou hospodu. Známá fráze, kterou zcela určitě naleznete v každém turistickém průvodci, ale vystihuje charakter Dublinu jen částečně. Od roku 2004, kdy Irsko otevřelo svůj pracovní trh i občanům deseti nových členů EU, narazíte ve městě se stejnou pravidelností také na útržky hovoru v polštině, češtině nebo slovenštině. Nedivte se, když vás bude v obchodě obsluhovat prodavačka se jménem Marcela nebo Kateřina, pravděpodobně jen jako tisíce dalších mladých lidí z východní Evropy přijela do Irska zkusit své štěstí.
Příliv lidí, hledajících v Dublinu alespoň přes léto práci, přináší irské metropoli neobyčejný kosmopolitní ráz. Pro nás, kdo marně chodíme od obchodu k obchodu a vyptáváme se na volné místo, jsou však desetitisíce Poláků ochotných pracovat i načerno za méně než minimální mzdu velkým problémem. Pochopil jsem, že i přes řadu nesnází je však podobná zkušenost nejlepší možností jak poznat danou zemi a její obyvatele.
Když jsme si jednou o našem úsilí vydělat si během prázdnin v Irsku povídali s pracovníkem Unemloyment Center, neziskové organizace, která nabízí pomoc nezaměstnaným, uvědomil jsem si, jak nespravedlivý je náš opovržlivý vztah k ukrajinským dělníkům v Česku. V Dublinu jsme se na deset týdnů ocitli ve stejné situaci, přesto na nás nikdo s despektem nepohlížel. "Irové jsou zvyklí odjet v mládí do ciziny hledat práci, také jsem několik let strávil v Americe. Snažíme se to pak všem, kdo přijíždějí do Irska s podobným cílem, oplatit. Nikdo vás tady proto nebere jako cizince, kteří nám berou práci," vysvětlil nám moudrý muž. Hodně z nás by se nad tím mělo zamyslet.
|
