|
 Nazout si mačky a projít se po ledovci není v Norsku nic složitého. Co si však dopřát i trochu adrenalinu? Ledovec Austdalsbreen je snem každého dobrodruha. Leží vysoko v opuštěných horách a jediná cesta k němu vede na kajaku napříč částečně zamrzlou přehradou. Výprava do světa věčného ledu může začít!
Mrazivé ticho na přehradě Styggavatnet proříznou tupé rány. Kylie poskakuje na svém vratkém kajaku a snaží se rozlomit ledovou kru pod sebou, kvůli které se už několik minut nehnula z místa. „Ještě čtvrt hodiny a cesta bude volná,“ volá na nás nezdolně chvíli před tím, než pod vodou zmizí její lopata. Teď už jí na boj s ledem zbylo jen pádlo.
Večer se nezadržitelně blíží a my se hlemýždím tempem vzdalujeme od ledovce Austdalsbreen ve středním Norsku. Spolu se čtyřmi Spaněly, dvěma Holanďankami a dvojicí průvodkyň pádlujeme uprostřed zasněženého království a pomalu se blížíme k cíli našeho dobrodružství, které ve skutečnosti začalo už před osmi hodinami.
V chladném ránu, kdy ještě vzduch vysoko v horách štípal do tváří, jsme poprvé usedli do laminátových kajaků a sklouzli se s nimi ze zasněženého břehu na hladinu. Nejprve první zakymácení, náraz do ledové kry, a nakonec uvíznutí na mělčině. Kritický úvod byl za námi. Austdalsbreen jsme ještě vidět nemohli, jen jsme ho tušili. Jeho čelní stěna se vypínala osm kilometrů před námi, na opačném konci Styggevatnet.
Přehrada byla vybudovaná v roce 1990 a od té doby se neustále napouští vodou z tajícího ledovce. Leží v nadmořské výšce 1200 metrů, což sice není moc, jenže tak daleko na seberu platí jiná měřítka. Většinu roku se tak po její hladině prohánějí psí spřežení a jen v létě se na pár týdnů uvolní cesta i pro kajaky.
Na šikmé ploše ledovce
„Držte se pohromadě a u břehu, místy je to tady hodně hluboké,“ opakovala nám Kylie. Čtyřiatřicetiletá průvodkyně pochází z Nového Zélandu a první, co si na ní všimnete, jsou její ruce – hrubé a vrásčité od věčného máčení v ledové vodě. Kylie evidentně led miluje. Na ledovci je jako doma i na Novém Zélandu, a když na jižní polokouli přijde zima, sedne do letadla a vyrazí do Norska. K Austdalsbreenu vozí návštěvníky už čtvrtý rok, ale ten pohled jí stále nezevšedněl. „Něco takového můžete vidět jen v Antarktidě, Grónsku nebo na Novém Zélandu. A tady v Norsku jsou ledovce tak dostupné,“ volala nadšeně Kylie, když se za zatáčkou poprvé objevil „náš“ ledovec.
Nebyla to tak docela pravda. Hladina přehrady byla i v polovině července stále z velké části pokrytá ledem, který dovolil vyplout prvním kajakům teprve před čtyřmi dny. Bylo zvláštní poprvé v životě sedět v kajaku a hned řešit problém, jak manévrovat kolem ledové bariéry. Chvíli mi proto trvalo, než jsem zkoordinoval pohyby rukou a nohou, kterými se ovládá malé kormidlo, abychom se vždy přídí trefili mezi kry. Těch tady nakonec bylo tolik, že jsme museli už tři kilometry před Austdalsbreenem kajaky odstavit u břehu a po třech hodinách na vodě dojít k ledovci po svých.
Bylo znát, že Kylie a Dominicu, její kanadskou kolegyni, nemůže nic vyvést z míry. Předem nás upozorňovaly na to, že se k ledovci ani nemusíme dostat, takže sedět v jeho těsné blízkosti muselo být malým vítězstvím i pro ně. „Tady všude kolem nás byl ještě před osmdesáti lety ledovec,“ ukazovala Kylie na holou skálu, na které jsme seděli. „Je ale těžké říct, jestli za to může globální oteplování. Ledovec se po tisíciletí zvětšují a zmenšují, takže je to spíš přirozený proces.“
Zatímco jsme na sebe navlékali všechno teplé oblečení, které jsme s sebou měli, Kylie s Dominicou z ukrytých sudů rychle vyndavaly lana, mačky a cepíny. Nebylo možné otálet, čas nás tlačil. „Nebude to dnes žádné horolezectví, spíš se jen kousek projdeme,“ vysvětlovala Kylie.
Austdalsbreen je jedním ze 28 splazů Jostedalsbreenu, největšího kontinentálního ledovce v Evropě. Jeho čelní stěna je vysoká zhruba 30 metrů, v některých místěch však máte pod sebou až 50 metrů ledu. Není to sice tak ohromující ledovec jako vzdálenější Nigardsbreen nebo Briksdalsbreen – jeho krása spočívá v něčem jiném. V naprosté samotě. Jen vy, ledovec a neskutečné ticho.
Opatrně jsme našlapovali po jeho šikmé ploše až téměř k hraně čelní stěny, z níž se postupně odlamují mohutné kusy ledu. Jistilo nás lano, na jehož konci pochodoval nejsilnější Španěl a na začátku Kylie, která neustále cepínem zkoumala, jestli pod navátým sněhem není ukrytá nebezpečná průrva. Nás ledovcové zelenáče totiž bilo do očí jen nápadně černé zbarvení ledu, které mají na svědomí usazené nečistoty ze vzduchu. „To je prach, který přiletěl z České republiky,“ mrkla na mě poťouchle Kylie a zavelela k návratu.
Když jsme dorazili zpět ke kajakům, bylo už pět hodin. „Bude to ještě dlouhá cesta,“ kývla Kylie ustaraně hlavou do dálky. Zatímco jsme chodili po ledovci, vítr nahnal většinu ker do středu přehrady, takže nám ledová bariéra téměř kompletně zatarasila cestu na druhou stranu. O prorockých schopnostech naší průvodkyně jsme se měli přesvědčit vzápětí.
Jako kelímek s ledovou tříští
Kry jsou na sebe namačkané tak pevně, že už na rozdíl od dopoledne před lodí neuhnou. Před námi jsou tři zhruba stometrové pásy ledu, které se nedají objet. Nejprve se snažíme projet středem, a když se to nedaří, zkoušíme jet co nejblíže břehu, kde je ledu méně. Ale výsledek je podobný: vpřed se posouváme zoufale pomalu.
Bylo to, jako byste si koupili kelímek zelené ledové tříště od prodavače, jemuž se zbláznil mrazící přístroj, a pak se v té nádobě ještě pokoušeli manévrovat s dlouhým kajakem. Kličkovat mezi krami, které se za každou lodí zlomyslně přesouvají, je zdlouhavé, ale dokud je kajak ve vodě, jde to. Pokud je však vrstva ledu tak silná, že nepovolí ani pod dvoučlennou posádkou, nezbývá nic jiného, než se pokusit na kry vyškrábat, pádlem se odrážet od ledu a doklouzat znovu do vody.
Blesklo mi hlavou, co by se dělo, kdybychom tady neplánovaně udělali eskymáka. Kylie nás sice ráno uklidňovala, že si sedáme do neobyčejně stabilních lodí, jenže když nesou jméno svého amerického výrobce „Necky“, dřív nebo později znejistíte. Tím spíš, že nám Kylie detailně popsala, jak se vyprostit z převráceného kajaku, ale už neřekla, co si v takové pustině počít po koupeli ve vodě, která má nejvýše čtyři stupně.
Často jen bezradně v řadě za sebou čekáme, jestli se prvnímu kajaku podaří prokousat ledem, nebo budeme zase couvat a hledat schůdnější cestu. Hlavou se mi přitom honí všelijaké myšlenky. Připadá mi komické, jak se opodál s mrazivou překážkou perou dva Španělé z Kanárských ostrovů, kteří led znají spíš ze sklenice mojita, i to, že jsme se na takovou výpravu vydali s dvojicí zdánlivě křehkých žen v čele.
Jenže Kylie a Dominica si u všech rychle získaly respekt. Dokonale věděly, kam si mohou dovolit šlápnout, aby se pod nimi led neprolomil, pomáhaly přetahovat lodě přes ledové bariéry a přitom se ještě usmívaly. Kylie vždy vyskočila na břeh, vylezla na nejbližší skalku a zkušeně naváděla Dominicu, která mezitím pádlovala dál a hledala schůdnou cestu mezi krami. Měl jsme pocit, že si snad energii dobíjejí ze slunečních paprsků.
Bylo to ubíjející. Už dvě hodiny sekám pádlem do ledu a cíl je stále v nedohlednu. Když se už popáté netrefíme přídí do mezery mezi krami a znovu jen najedeme na jednu z nich, v duchu si nadávám za ten pošetilý nápad. Rychle mi ubývají síly. Vytáhnout z lodního vaku fotoaparát a zmáčknout spoušť? Na to v té chvíli nemám sílu ani myšlenky. Jde mi jen o jedno – jak se co nejrychleji dostat do cíle.
„Máme štěstí, že je hezké počasí. Kdyby pršelo a byla mlha, bylo by to mnohem horší,“ snaží se nás povzbudit Kylie, ale já při pohledu na kruté slunce jen syknu bolestí. Ráno jsme balili stan v dešti, takže jsme na opalovací krém ani nepomysleli. A to byla chyba. Už v poledne se obloha definitivně roztrhala a slunečný žár s námi cestou zpět neměl žádné slitování.
Kdyby bylo nejhůř, necháme kajaky u břehu a do cíle dojdeme pešky. Stejně jako ostatní ale tuším, že takový scénář nikdy nenastane. Jednak je zřejmě břeh přehrady v některých částech neschůdný a pak – kajaky se musejí dostat na stejné místo, aby na nich mohla druhý den k ledovci vyrazit další skupinka.
Navzájem se neznáme, každý mluví jiným jazykem, ale jeden druhého povzbuzujeme, jako bychom se znali spoustu let. Holaňďanky i obě španělské lodě už jsou na volné hladině a zbývá poslední loď. Z posledních sil zabodáváme pádlo do ledu a pomalu se suneme přes ledové pole. Ještě posledních pár metrů. Kylie na nás čeká a s úlevou sleduje, jak necháváme poslední kru za sebou. Čekají nás sice ještě tři kilometry „obyčejného“ pádlování, ale to už bude hračka.
Když pak už v suchu tisknu Kylie ruku a děkuji jí za neobyčejný zážitek, jen se usměje. Zítra ji to samé bude říkat zase někdo jiný.
Němý svědek doby ledové
Při pohledu na mapu vypadá jako velká bílá čepice, která už tisíce let pokrývá část Norska. Ve skutečnosti je Jostedalsbreen největší ledovec v kontinentální Evropě – zabírá plochu jako celá Praha a na délku měří až 60 kilometrů.
Většina návštěvníků se však s Jestedalsbreenem na vlastní oči setká jen v podobě jeho 28 ledovcových splazů. Každý má své jméno a každý je něčím výjimečný. Jeden „teče“ dolů po kolmé stěně, jiný si zase rozvážně razí cestu dlouhým údolím. Jejich velikost vám tak jako tak vyrazí dech. Bez přehánění.
Stáli jsme například jen pár metrů od konce Briksdalsbreenu, kolem nás se do závratné výšky zvedaly skalní stěny a z jedné z nich se na nás valil mohutný ledovec. Zakláněli jsme hlavy, abychom dohlédli až na jeho začátek a s úžasem jsme ani nedutali. Jako by někdo mávnutím kouzelného proutku těsně nad námi zmrazil obří vodopád a my se báli, aby kouzlo nepominulo.
„Pro vznik ledovce potřebujete vysoké hory, nízké teploty a hodně sněhu. To všechno v Norsku máme. Proto tady některé splazy končí i v nadmořské výšce pouhých 300 metrů,“ vykládá Peder Kjarvik, který pracuje v informaním centru u ledovce Nigardsbreen.
Kjarvik má za zády učebnicový příklad ideálního ledovce. I proto je Nigardsbreen jedním z nejvyhledávanějších splazů v Norsku. Jako němý svědek poslední doby ledové se pomalu klikatí úzkým údolím, a když na špičce ledovce napadne sníh, trvá mu 25 let, než se v důsledku toho pohne. A než se ona sněhová vločka dostane v podobě ledu až konec splazu, uběhne dalších 800 let. I taková čísla dodávají ledovci majestátnost.
Má to však jeden háček. Většina splazů Jostedalsbreenu v posledních letech mizí před očima. Například Briksdalsbreen se zmenšuje takovou rychlostí, že ho na pohlednicích v obchodě se suvenýry ani nepoznáte. Svézt všechno na globální oteplování by však bylo příliš snadné. Otázka oteplování klimatu není v Norsku překvapivě tak kontroverzní, jak byste čekali.
„Ano, oteplování je vážný problém, ale nikdo ještě přesně neví jaký,“ odkazuje Kjarvik na přirozené přírodní procesy. Ostatně i Briksdalsbreen už před padesáti lety ustoupil podobně jako nyní, a přesto zase narostl. „Jsem si jistý, že minimálně šest až osm set let tady Jostedalsbreen ještě vydrží,“ usmívá se Kjarvik. Tak si pospěšte, ať to stihnete.
Jak prožít stejné dobrodružství?
Společnost Ice Troll nabízí dva typy celodenních výletů a pro velké dobrodruhy i jeden dvoudenní s bivakem na ledovci. Vypravit se můžete buď na přehradu Styggevatnet, nebo na o něco níže položenou Tunsbergdalsvatnet. V druhém případě vás čeká pádlování napříč nádrží a následně pochod k ledovci úchvatným údolím. Více ledu si ovšem užijete na Styggevatnet. Celodenní výlet stojí 750 norských korun, vybavení je poskytováno na místě.
Kde se ubytovat?
Nigardsbreen Camping
Malý kemp najdete zhruba kilometr od informačního centra Breheimsenteret, kde mají sraz zákazníci společnosti Ice Troll. Vybavení kempu je na základní úrovni, na druhou stranu si stan můžete postavit v těsné blízkosti ledovce.
Lokalita: severně od vesnice Gjerde
Telefon: + 47 57 68 31 35
Cena: 2 osoby, stan a osobní auto - 110 NOK/noc
Jostedal Hotel
Malý rodinný hotel ve vesničce Gjerde. Pokud nechcete spát ve stanu nebo pronajatých chatkách v kempu, je Jostedal Hotel nejbližším pohodlným ubytováním od informačního centra Breheimsenteret.
Lokalita: Gjerde
Telefon: + 47 57 68 31 19
Web: www.jostedalhotel.no
Jak se tam dostat?
Nejbližší letiště, vzdálené od Austadalbreenu necelých 300 kilometrů, leží v Bergenu na západním pobřeží Norska. Po vlastní ose se z Prahy k ledovci dostanete nejlépe, pokud se vydáte přes Berlín do Sassnitzu, trajektem přejedete do švédského Trelleborgu a přes norské Oslo budete pokračovat dál na sever. Počítejte však s tím, že cesta dlouhá necelých 1700 kilometry, vám zabere minimálně dva dny.
.
|
